Jov 11
1 A Sofar Namaæanin odgovori i reèe:
A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:
2 Zar na mnoge rijeèi nema odgovora? ili æe èovjek govorljiv ostati prav?
Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?
3 Hoæe li tvoje laži umuèkati ljude? i kad se ti rugaš, zar te neæe niko posramiti?
Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.
4 Jer si rekao: èista je nauka moja, i èist sam pred oèima tvojim.
Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.
5 Ali kad bi Bog progovorio i usne svoje otvorio na te,
Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,
6 I pokazao ti tajne mudrosti, jer ih je dvojinom više, poznao bi da te Bog kara manje nego što zaslužuje tvoje bezakonje.
Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.
7 Možeš li ti tajne Božije dokuèiti, ili dokuèiti savršenstvo svemoguæega?
Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?
Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš? (Sheol h7585)
9 Duže od zemlje, šire od mora.
Delší jest míra její než země, a širší než moře.
10 Da prevrati, ili zatvori ili sabere, ko æe mu braniti?
Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?
11 Jer zna ništavilo ljudsko, i videæi nevaljalstvo zar neæe paziti?
Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?
12 Èovjek bezuman postaje razuman, premda se èovjek raða kao divlje magare.
Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.
13 Da ti upraviš srce svoje i podigneš ruke svoje k njemu,
Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;
14 Ako je bezakonje u ruci tvojoj, da ga ukloniš, i ne daš da nepravda bude u šatorima tvojim,
Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:
15 Tada æeš podignuti lice svoje bez mane i stajaæeš tvrdo i neæeš se bojati;
Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
16 Zaboraviæeš muku, kao vode koja proteèe opominjaæeš je se;
Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
17 Nastaæe ti vrijeme vedrije nego podne, sinuæeš, biæeš kao jutro;
K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.
18 Uzdaæeš se imajuæi nadanje, zakopaæeš se, i mirno æeš spavati.
Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.
19 Ležaæeš, i niko te neæe plašiti, i mnogi æe ti se moliti.
A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
20 Ali oèi æe bezbožnicima išèiljeti, i utoèišta im neæe biti, i nadanje æe im biti izdisanje.
Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.
