Jov 8

1 Tada odgovori Vildad Sušanin i reèe:

Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:

2 Dokle æeš tako govoriti? i rijeèi usta tvojih dokle æe biti kao silan vjetar?

Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný?

3 Eda li Bog krivo sudi? ili svemoguæi izvræe pravdu?

Což by Bůh silný neprávě soudil, a Všemohoucí což by převracel spravedlnost?

4 Što su sinovi tvoji zgriješili njemu, zato ih je dao bezakonju njihovu.

Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.

5 A ti da potražiš Boga i pomoliš se svemoguæemu,

Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil,

6 Ako si èist i prav, zaista æe se prenuti za te i èestit æe uèiniti pravedan stan tvoj;

A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.

7 I poèetak æe tvoj biti malen, a pošljedak æe ti biti vrlo velik.

A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně.

8 Jer pitaj preðašnji naraštaj, i nastani da razbereš od otaca njihovijeh;

Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich.

9 Jer smo mi juèerašnji, i ne znamo ništa, jer su naši dani na zemlji sjen.

(Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)

10 Neæe li te oni nauèiti? neæe li ti kazati i iz srca svojega iznijeti rijeèi?

Zdaliž tě oni nenaučí, a nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov?

11 Nièe li sita bez vlage? raste li rogoz bez vode?

Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody?

12 Dok se još zeleni, dok se ne pokosi, suši se prije svake trave.

Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá.

13 Take su staze svijeh koji zaboravljaju Boga, i nadanje licemjerovo propada.

Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne.

14 Njegovo se nadanje podlama i uzdanje je njegovo kuæa paukova;

Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka.

15 Nasloni se na kuæu svoju, ali ona ne stoji tvrdo; uhvati se za nju, ali se ona ne može održati.

Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.

16 Zeleni se na suncu, i uvrh vrta njegova pružaju se ogranci njegovi;

Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají.

17 Žile njegove zapleæu se kod izvora, i na mjestu kamenitu širi se;

Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se.

18 Ali kad se išèupa iz mjesta svojega, ono ga se odrièe: nijesam te vidjelo.

A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě:

19 Eto, to je radost od njegova puta; a iz praha nièe drugi.

Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá.

20 Gle, Bog ne odbacuje dobroga, ali ne prihvata za ruku zlikovca.

Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává:

21 Još æe napuniti usta tvoja smijeha i usne tvoje popijevanja.

Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním,

22 Nenavidnici tvoji obuæi æe se u sramotu, i šatora bezbožnièkoga neæe biti.

Když nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku lidí bezbožných nikdež nebude.