Jov 14

1 Èovjek roðen od žene kratka je vijeka i pun nemira.

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Kao cvijet nièe, i otsijeca se, i bježi kao sjen, i ne ostaje.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 I na takoga otvoraš oko svoje, i mene vodiš na sud sa sobom!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Ko æe èisto izvaditi iz neèista? Niko.

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Izmjereni su dani njegovi, broj mjeseca njegovijeh u tebe je; postavio si mu meðu, preko koje ne može prijeæi.

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 Odvrati se od njega da poèine dokle ne navrši kao nadnièar dan svoj.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 Jer za drvo ima nadanja, ako se posijeèe, da æe se još omladiti i da neæe biti bez izdanaka;

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 Ako i ostari u zemlji korijen njegov i u prahu izumre panj njegov,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 Èim osjeti vodu, opet napupi i pusti grane kao prisad.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 A èovjek umire iznemogao; i kad izdahne èovjek, gdje je?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 Kao kad voda oteèe iz jezera i rijeka opadne i usahne,

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 Tako èovjek kad legne, ne ustaje više; dokle je nebesa neæe se probuditi niti æe se prenuti oda sna svojega.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 O da me hoæeš u grobu sakriti i skloniti me dokle ne utoli gnjev tvoj, i da mi daš rok kad æeš me se opomenuti! (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 Kad umre èovjek, hoæe li oživjeti? Sve dane vremena koje mi je odreðeno èekaæu dokle mi doðe promjena.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 Zazvaæeš, i ja æu ti se odazvati; djelo ruku svojih poželjeæeš.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 A sada brojiš korake moje, i ništa ne ostavljaš za grijeh moj.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 Zapeèaæeni su u tobocu moji prijestupi, i zavezuješ bezakonja moja.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 Zaista, kao što gora padne i raspadne se, i kao što se stijena odvali s mjesta svojega,

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 I kao što voda spira kamenje i povodanj odnosi prah zemaljski, tako nadanje èovjeèije obraæaš u ništa.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Nadvlaðuješ ga jednako, te odlazi, mijenjaš mu lice i otpuštaš ga.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Ako sinovi njegovi budu u èasti, on ne zna; ako li u sramoti, on se ne brine.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 Samo tijelo njegovo dok je živ boluje, i duša njegova u njemu tuži.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.