Job 30

1 Nunc autem derident me iuniores tempore, quorum non dignabar patres ponere cum canibus gregis mei:

Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

2 Quorum virtus manuum mihi erat pro nihilo, et vita ipsa putabantur indigni.

Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

3 Egestate et fame steriles, qui rodebant in solitudine, squallentes calamitate, et miseria.

Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

4 Et mandebant herbas, et arborum cortices, et radix iuniperorum erat cibus eorum.

Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

5 Qui de convallibus ista rapientes, cum singula reperissent, ad ea cum clamore currebant.

Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

6 In desertis habitabant torrentium, et in cavernis terræ, vel super glaream.

Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

7 Qui inter huiuscemodi lætabantur, et esse sub sentibus delicias computabant.

V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

8 Filii stultorum et ignobilium, et in terra penitus non parentes.

Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

9 Nunc in eorum canticum versus sum, et factus sum eis in proverbium.

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

10 Abominantur me, et longe fugiunt a me, et faciem meam conspuere non verentur.

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

11 Pharetram enim suam aperuit, et afflixit me, et frenum posuit in os meum.

Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

12 Ad dexteram orientis calamitates meæ illico surrexerunt: pedes meos subverterunt, et oppresserunt quasi fluctibus semitis suis.

Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

13 Dissipaverunt itinera mea, insidiati sunt mihi, et prævaluerunt, et non fuit qui ferret auxilium.

Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

14 Quasi rupto muro, et aperta ianua, irruerunt super me, et ad meas miserias devoluti sunt.

Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

15 Redactus sum in nihilum: abstulisti quasi ventus desiderium meum: et velut nubes pertransiit salus mea.

Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

16 Nunc autem in memetipso marcescit anima mea, et possident me dies afflictionis.

A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

17 Nocte os meum perforatur doloribus: et qui me comedunt, non dormiunt.

Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

18 In multitudine eorum consumitur vestimentum meum, et quasi capito tunicæ succinxerunt me.

Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

19 Comparatus sum luto, et assimilatus sum favillæ et cineri.

Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

20 Clamo ad te, et non exaudis me: sto, et non respicis me.

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

21 Mutatus es mihi in crudelem, et in duritia manus tuæ adversaris mihi.

Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

22 Elevasti me, et quasi super ventum ponens elisisti me valide.

Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

23 Scio quia morti trades me, ubi constituta est domus omni viventi.

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

24 Verumtamen non ad consumptionem eorum emittis manum tuam: et si corruerint, ipse salvabis.

Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

25 Flebam quondam super eo, qui afflictus erat, et compatiebatur anima mea pauperi.

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

26 Expectabam bona, et venerunt mihi mala: præstolabar lucem, et eruperunt tenebræ.

Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

27 Interiora mea efferbuerunt absque ulla requie, prævenerunt me dies afflictionis.

Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

28 Mœrens incedebam, sine furore, consurgens, in turba clamabam.

Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

29 Frater fui draconum, et socius struthionum.

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

30 Cutis mea denigrata est super me, et ossa mea aruerunt præ caumate.

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

31 Versa est in luctum cithara mea, et organum meum in vocem flentium.

A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.