< Job 7 >

1 Ciertamente tiempo determinado tiene el hombre sobre la tierra; y sus días son como los días del jornalero.
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Como el siervo desea la sombra, y como el jornalero espera su trabajo:
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 Así poseo yo los meses de vanidad, y las noches del trabajo me dieron por cuenta.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Cuando estoy acostado, digo: ¿Cuándo me levantaré? Y mide mi corazón la noche, y estoy harto de devaneos hasta el alba.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Mi carne está vestida de gusanos, y de terrones de polvo: mi piel rompida y abominable.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Mis días fueron más ligeros, que la lanzadera del tejedor; y fenecieron sin esperanza.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Acuérdate que mi vida es un viento; y que mis ojos no volverán para ver el bien.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Los ojos de los que [ahora] me ven, nunca más me verán: tus ojos serán sobre mí, y dejaré de ser.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 La nube se acaba, y se va: así es el que desciende al sepulcro, que nunca más subirá. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 No tornará más a su casa, ni su lugar le conocerá más.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Por tanto yo no detendré mi boca, mas hablaré con la angustia de mi espíritu, y quejarme he con la amargura de mi alma.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 ¿Soy yo la mar, o alguna ballena que me pongas guardia?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Cuando digo: Mi cama me consolará, mi cama me quitará mis quejas:
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Entonces me quebrantarás con sueños, y me turbarás con visiones.
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Y mi alma tuvo por mejor el ahogamiento; y la muerte más que a mis huesos.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Abominé la vida, no quiero vivir para siempre: déjame, pues que mis días son vanidad.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 ¿Qué es el hombre para que le engrandezcas, y que pongas sobre él tu corazón;
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 Y que le visites todas las mañanas, y todos los momentos le pruebes?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 ¿Hasta cuándo no me dejarás, ni me soltarás hasta que trague mi saliva?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Pequé: ¿qué te haré, oh guardador de los hombres? ¿Por qué me has puesto contrario a ti, y qué a mí mismo sea pesadumbre?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 ¿Y por qué no quitas mi rebelión, y perdonas mi iniquidad? porque ahora dormiré en el polvo; y buscarme has de mañana, y no seré hallado.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

< Job 7 >