Jobs 7
1 Ja, mannen hev ein strid på jordi; hans dagar gjeng som leigedagar.
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Som trælen lengtar etter skugge, og leigekar på løni ventar,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 so fekk eg månader av vonbrot og næter fulle utav møda.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Eg segjer når eg gjeng til kvile: «Når skal eg atter standa upp?» Og kvelden vert so lang, so lang: Eg ligg uroleg alt til dagsprett.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Og makk og sår min likam dekkjer, og hudi skorpnar og bryt upp att.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Mi tid fer snøggar’ enn ein skutel, og ho kverv utan nokor von.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Hugs på: mitt liv er som ein pust; mitt auga ser’kje lukka meir.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Snart er eg løynd for alle augo; du fåfengt stirer etter meg.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 snur ei attende til sitt hus; hans heimstad kjenner han’kje meir.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Difor vil’kje munnen stagga, men tala i min djupe hugverk og klaga i mi sjælenaud.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Er eg eit hav, er eg ein drake, med di du vaktar so på meg?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Eg tenkjer: «Lægjet skal meg lindra, og sengi letta suti mi» -
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 då skræmer du meg upp med draumar, og støkkjer meg med ville syner,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 so at eg heller ville kjøvast, ja døy, enn vera slik ei beingrind.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 D’er nok! Eg liver ikkje æveleg; Haldt upp! Mitt liv er som ein pust.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Kva er ein mann, at du han vyrder og retter tanken din på honom,
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 heimsøkjer honom kvar ein morgon, ransakar honom kvar ei stund?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Når tek du frå meg auga ditt? Meg slepper med eg svelgjar råken?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Hev eg gjort synd, kva gjer eg deg, du som på mannen vaktar stødt? Kvi hev du meg til skiva valt? So eg hev vorte meg ei byrd?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Kvi gjev du ikkje syndi til? Kvi ansar du på mine brot? No sig eg snart i moldi ned; og leitar du, so er eg burte.»
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
