Apustuļu Darbi 28

1 Un kad tie bija izglābti, tad tie dabūja zināt, ka tā sala tapa saukta Melite.

Od lidí, kteří se seběhli k místu naší záchrany, jsme se dozvěděli, že jsme na ostrově Malta.

2 Un tie salas ļaudis mums parādīja lielu laipnību; jo tie uguni uzkūruši mūs visus uzņēma, tā lietus dēļ kas bija sācis līt, un tā aukstuma dēļ.

Byli k nám neobyčejně laskaví. Pršelo a bylo zima, a tak nám rozdělali velký oheň a vůbec se o nás starali.

3 Un kad Pāvils kādu žagaru nastiņu bija salasījis un pie uguns pielicis, tad viena odze no tā karstuma izlīda un ap viņa roku aptinās.

Pavel také pomáhal sbírat chrastí. Jak je však přikládal na oheň, vylezla z jeho otýpky zmije vypuzená horkem a zakousla se mu do ruky.

4 Un kad tie salas ļaudis to tārpu redzēja pie viņa rokas karājamies, tad tie sacīja savā starpā: šis cilvēks tiešām ir slepkava, kam no jūras izglābtam atriebšana neļauj dzīvot.

Mezi domorodci se ozvalo: „Ten člověk je jistě vrah! Zachránil se z moře, ale božské spravedlnosti neutekl.“

5 Bet viņš to tārpu nokratīja ugunī un neko ļauna necieta.

Pavel však klidně hada setřásl do ohně a nic zlého se s ním nedělo.

6 Un tie gaidīja, ka tas uztūktu, vai piepeši nomiris pakristu; bet kad tie ilgi bija gaidījuši un redzēja, ka nekāds ļaunums viņam nenotika, tad tiem citas domas nāca, un tie sacīja, viņu esam dievu.

Lidé čekali, že opuchne a zemře. Když však byl Pavel i po hodné době v pořádku, začali si lidé šeptat, že je to asi nějaký vtělený bůh.

7 Un ap to pašu vietu tam salas virsniekam, ar vārdu Publijus, bija muiža; tas mūs uzņēma un trīs dienas laipni kopa.

Zachránili jsme se na pomezí statků Publia, římského správce ostrova. Přijal nás a tři dny přátelsky hostil.

8 Un notikās, ka Publijus tēvs ar drudzi un ar asins sērgu sirga; pie tā Pāvils iegāja un Dievu pielūdzis rokas tam uzlika un to darīja veselu.

Publiův otec stonal – byl postižen horečnatou úplavicí. Pavel ho navštívil, modlil se nad ním a pak ho dotekem rukou uzdravil.

9 Kad nu tas bija noticis, tad arī tie citi atnāca, kam tanī salā bija sērgas, un tapa dziedināti.

Rozkřiklo se to po ostrově, a tak ze všech stran přicházeli za Pavlem nemocní a on je uzdravoval.

10 Tie arīdzan mūs ar lielu godu pagodināja, un kad mēs aizcēlāmies, tie deva, ko mums vajadzēja.

Za to si nás ohromně vážili a před odjezdem nás zahrnuli všemi potřebnými věcmi.

11 Un pēc trim mēnešiem aizcēlāmies ar laivu, kas bija no Aleksandrijas un tanī salā pa ziemu bija mitusi, un kam par zīmi bija dvīņi.

Trvalo to však tři měsíce, než jsme mohli pokračovat v cestě. Vzala nás loď, která měla domovský přístav v Alexandrii a jejímž znamením byla dvojčata Kastor a Pollux, ochránci námořníků.

12 Un uz Sirakuzu nākuši, mēs tur palikām trīs dienas.

Přistála nejprve v Syrakusách na Sicílii, kde jsme se zdrželi tři dny.

13 No turienes atkal aizcēlušies, mēs nācām uz Reģiu; un kad pēc vienas dienas dienasvidus vējš cēlās, tad nācām otrā dienā uz Puteoliem.

Pak jsme přepluli úžinu do Regia a s jižním větrem v zádech jsme se po dalších dvou dnech dostali do přístavu Puteoli.

14 Tur mēs atradām brāļus un no tiem tapām lūgti, septiņas dienas pie tiem palikt, un tā mēs nācām uz Romu.

Tam tedy skončila naše pohnutá plavba do Itálie. Na prosby tamních křesťanů jsme zůstali v Puteolech celý týden.

15 Un no turienes tie brāļi, par mums dzirdējuši, izgāja mums pretī līdz Appijus tirgum un TriTabernām; tos redzēdams, Pāvils Dievam pateicās un ņēmās drošu prātu.

Odtud jsme se pěšky vydali do Říma. Mezitím se o nás dozvěděli bratři v Římě a někteří nám přišli naproti sedmdesát kilometrů, až na Appiovo tržiště, jiní alespoň ke Třem hospodám. Když se s nimi Pavel setkal, děkoval Bohu a šel dál s novou odvahou.

16 Un kad mēs nācām uz Romu, tad tas kapteinis tos saistītos nodeva tam karavaldniekam, bet Pāvilam vaļa tapa dota, savrup palikt ar kādu karavīru, kas viņu sargāja.

V Římě byl potom umístěn v soukromém bytě – vždy s jedním vojenským strážcem.

17 Un notikās pēc trim dienām, ka Pāvils Jūdu priekšniekus saaicināja. Un kad tie bija kopā sanākuši, viņš uz tiem sacīja: ‘Vīri, brāļi, es neko neesmu darījis ne pret šiem ļaudīm, ne pret tēvu ieradumiem un tomēr saistīts no Jeruzālemes esmu nodots Romiešu rokās.

Tři dny po příchodu do Říma si Pavel k sobě pozval tamní významné židy. Když přišli, řekl jim: „Bratři, nijak jsem se neprovinil proti našemu národu, ani proti našim tradicím. Přesto jsem byl v Jeruzalémě uvězněn a předán Římanům.

18 Tie izjautājuši gribēja mani atlaist, tādēļ ka nekādas nāves vainas pie manis nebija.

Ti mě vyslýchali a byli by mě propustili, protože jsem neudělal nic, zač bych zasluhoval smrt.

19 Bet kad tie Jūdi pretī runāja, tad tapu spiests, ķeizaru piesaukt, tomēr ne tā, ka man būtu ko sūdzēt pret savu tautu.

Jeruzalémští židé však proti mně byli zaujatí, a tak jsem nakonec nucen odvolat se k císaři. Nehodlám tu však žalovat na svůj národ.

20 Tad nu šās lietas dēļ es jūs esmu lūdzis, ka dabūtu jūs redzēt un ar jums runāt. Jo Israēla cerības dēļ es ar šīm ķēdēm esmu saistīts.”

Proto jsem si přál setkat se s vámi a vysvětlit vám to. Pro naši společnou víru v Mesiáše mám tato pouta!“

21 Bet tie uz viņu sacīja: “Mēs neesam nedz grāmatas par tevi no Jūdu zemes dabūjuši, nedz arī kāds no tiem atnākušiem brāļiem par tevi ko ļauna ir sludinājis jeb runājis.

Odpověděli mu: „My jsme o tobě z Judska nedostali žádnou zprávu nebo žalobu, ani písemně, ani ústně.

22 Tomēr mēs gribam no tevis dzirdēt, ko tu domā; jo no šās draudzes mums ir zināms, ka tai visās malās top pretī runāts.”

Chtěli bychom však slyšet tvoje názory. Víme totiž, že vaše sekta se všude setkává s odporem.“

23 Un kad tie viņam vienu dienu bija nolikuši, tad daudzi nāca pie viņa mājas vietā; tiem viņš Dieva valstību apliecināja un izstāstīja, tos pārliecinādams par Jēzu no rīta agri līdz vakaram.

Dohodli se tedy na dalším setkání a pak se jich u něho sešlo mnohem více. Pavel jim celý den vykládal o tom, že Boží království přišlo mezi lidi v osobě Ježíše Krista. Snažil se je o tom přesvědčit důkazy a předpověďmi ze Starého zákona.

24 Un citi gan tapa pārliecināti caur to, ko viņš sacīja, bet citi neticēja.

Některé získal, jiní však odmítali uvěřit.

25 Un nebūdami savā starpā vienprātīgi, tie aizgāja, kad Pāvils to vienu vārdu bija sacījis: “Tas Svētais Gars gan labi caur pravieti Jesaju ir runājis uz mūsu tēviem,

Odcházeli takto rozdvojeni a Pavel těm zatvrzelým řekl: „Přesně tak to Duch svatý předpověděl vašim předkům ústy proroka Izajáše:

26 Sacīdams: “Noej pie šiem ļaudīm un saki: ar ausīm jūs dzirdēsiet un nesapratīsiet, un redzēdami jūs redzēsiet un nenomanīsiet.

‚Jdi k tomu lidu a řekni mu: Budete naslouchat a naslouchat, a přece neporozumíte. Budete se dívat a dívat, ale nic neuvidíte.

27 Jo šo ļaužu sirds ir tapusi cieta, un ar ausīm tie grūti dzird un snauž ar savām acīm, ka tie ar acīm neredz un ar sirdi nesaprot un neatgriežas, ka Es tos dziedinātu.”

Máte totiž otupělé srdce, zacpané uši a zavřené oči, aby se vám snad nestalo, že byste viděli, slyšeli a srdcem pochopili; to byste se totiž ke mně obrátili a já bych vás uzdravil.‘“

28 Tad nu jums būs zināt, ka pagāniem Dieva pestīšana ir sūtīta, un tie to dzirdēs.”

„Proto se nedivte, “dodal Pavel, „že zprávu o Boží záchraně hlásáme pohanům. Ti ji dychtivě přijímají.“

29 Un kad viņš to bija sacījis, tad tie Jūdi aizgāja, savā starpā daudz apjautādamies.

30 Un Pāvils palika divus gadus savā īpaši īrētā mājas vietā, un visus pieņēma, kas pie viņa nāca,

Celé dva roky byl Pavel ve svém soukromém římském vězení a směl přijímat všechny návštěvy.

31 Dieva valstību sludinādams un par To Kungu Jēzu Kristu mācīdams ar visu drošību bez aizliegšanas.

A tak svobodně a bez překážek hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu.