Job 7
1 Militia est vita hominis super terram: et sicut dies mercenarii, dies eius.
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Sicut servus desiderat umbram, et sicut mercenarius præstolatur finem operis sui:
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 Sic et ego habui menses vacuos, et noctes laboriosas enumeravi mihi.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Si dormiero, dicam: Quando consurgam? et rursum expectabo vesperam, et replebor doloribus usque ad tenebras.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Induta est caro mea putredine et sordibus pulveris, cutis mea aruit, et contracta est.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Dies mei velocius transierunt quam a texente tela succiditur, et consumpti sunt absque ulla spe.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Memento quia ventus est vita mea, et non revertetur oculus meus ut videat bona.
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Nec aspiciet me visus hominis: oculi tui in me, et non subsistam.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9 Sicut consumitur nubes, et pertransit: sic qui descenderit ad inferos, non ascendet. (Sheol h7585)
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 Nec revertetur ultra in domum suam, neque cognoscet eum amplius locus eius.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Quapropter et ego non parcam ori meo, loquar in tribulatione spiritus mei: confabulabor cum amaritudine animæ meæ.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Numquid mare ego sum, aut cetus, quia circumdedisti me carcere?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Si dixero: Consolabitur me lectulus meus, et relevabor loquens mecum in strato meo:
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Terrebis me per somnia, et per visiones horrore concuties.
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Quam ob rem elegit suspendium anima mea, et mortem ossa mea.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Desperavi, nequaquam ultra iam vivam: parce mihi, nihil enim sunt dies mei.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Quid est homo, quia magnificas eum? aut quid apponis erga eum cor tuum?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 Visitas eum diluculo, et subito probas illum:
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Usquequo non parcis mihi, nec dimittis me ut glutiam salivam meam?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Peccavi, quid faciam tibi o custos hominum? quare posuisti me contrarium tibi, et factus sum mihimetipsi gravis?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Cur non tollis peccatum meum, et quare non aufers iniquitatem meam? ecce, nunc in pulvere dormiam: et si mane me quæsieris, non subsistam.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
