Job 29

1 Addidit quoque Iob, assumens parabolam suam, et dixit:

Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 Quis mihi tribuat, ut sim iuxta menses pristinos secundum dies, quibus Deus custodiebat me?

Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 Quando splendebat lucerna eius super caput meum, et ad lumen eius ambulabam in tenebris?

Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 Sicut fui in diebus adolescentiæ meæ, quando secreto Deus erat in tabernaculo meo?

Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 Quando erat Omnipotens mecum: et in circuitu meo pueri mei?

Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 Quando lavabam pedes meos butyro, et petra fundebat mihi rivos olei?

Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 Quando procedebam ad portam civitatis, et in platea parabant cathedram mihi?

Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 Videbant me iuvenes, et abscondebantur: et senes assurgentes stabant.

Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 Principes cessabant loqui, et digitum superponebant ori suo.

Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 Vocem suam cohibebant duces, et lingua eorum gutturi suo adhærebat.

Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 Auris audiens beatificabat me, et oculus videns testimonium reddebat mihi.

Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 Eo quod liberassem pauperem vociferantem, et pupillum, cui non esset adiutor.

Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 Benedictio perituri super me veniebat, et cor viduæ consolatus sum.

Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 Iustitia indutus sum: et vestivi me, sicut vestimento et diademate, iudicio meo.

V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 Oculus fui cæco, et pes claudo.

Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 Pater eram pauperum: et causam quam nesciebam, diligentissime investigabam.

Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 Conterebam molas iniqui, et de dentibus illius auferebam prædam.

A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 Dicebamque: In nidulo meo moriar, et sicut palma multiplicabo dies.

A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Radix mea aperta est secus aquas, et ros morabitur in messione mea.

Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 Gloria mea semper innovabitur, et arcus meus in manu mea instaurabitur.

Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 Qui me audiebant, expectabant sententiam, et intenti tacebant ad consilium meum.

Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Verbis meis addere nihil audebant, et super illos stillabat eloquium meum.

Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 Expectabant me sicut pluviam, et os suum aperiebant quasi ad imbrem serotinum.

Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Siquando ridebam ad eos, non credebant, et lux vultus mei non cadebat in terram.

Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 Si voluissem ire ad eos, sedebam primus: cumque sederem quasi rex, circumstante exercitu, eram tamen mœrentium consolator.

Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.