Canticum Canticorum 2

1 Ego flos campi, et lilium convallium.

Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.

2 Sicut lilium inter spinas, sic amica mea inter filias.

Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.

3 Sicut malus inter ligna silvarum, sic dilectus meus inter filios. Sub umbra illius quem desideraveram, sedi: et fructus eius dulcis gutturi meo.

Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.

4 Introduxit me in cellam vinariam, ordinavit in me charitatem.

Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.

5 Fulcite me floribus, stipate me malis: quia amore langueo.

Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí,

6 Læva eius sub capite meo, et dextera illius amplexabitur me.

Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.

7 Adiuro vos filiæ Ierusalem per capreas, cervosque camporum, ne suscitetis, neque evigilare faciatis dilectam, quoadusque ipsa velit.

Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.

8 Vox dilecti mei, ecce iste venit saliens in montibus, transiliens colles:

Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.

9 similis est dilectus meus capreæ, hinnuloque cervorum. En ipse stat post parietem nostrum respiciens per fenestras, prospiciens per cancellos.

Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.

10 En dilectus meus loquitur mihi: Surge, propera amica mea, columba mea, formosa mea, et veni.

Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.

11 Iam enim hiems transiit, imber abiit, et recessit.

Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.

12 Flores apparuerunt in terra nostra, tempus putationis advenit: vox turturis audita est in terra nostra:

Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.

13 ficus protulit grossos suos: vineæ florentes dederunt odorem suum. Surge, amica mea, speciosa mea, et veni:

Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.

14 columba mea in foraminibus petræ, in caverna maceriæ, ostende mihi faciem tuam, sonet vox tua in auribus meis: vox enim tua dulcis, et facies tua decora.

Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.

15 Capite nobis vulpes parvulas, quæ demoliuntur vineas: nam vinea nostra floruit.

Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.

16 Dilectus meus mihi, et ego illi, qui pascitur inter lilia

Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.

17 donec aspiret dies, et inclinentur umbræ. Revertere: similis esto, dilecte mi, capreæ, hinnuloque cervorum super montes Bether.

Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.