Giobbe 14

1 L’uomo, nato di donna, vive pochi giorni, e sazio d’affanni.

Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Spunta come un fiore, poi è reciso; fugge come un’ombra, e non dura.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 E sopra un essere così, tu tieni gli occhi aperti! e mi fai comparir teco in giudizio!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Chi può trarre una cosa pura da una impura? Nessuno.

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Giacché i suoi giorni son fissati, e il numero de’ suoi mesi dipende da te, e tu gli hai posto un termine ch’egli non può varcare,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 storna da lui lo sguardo, sì ch’egli abbia un po’ di requie, e possa godere come un operaio la fine della sua giornata.

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 Per l’albero, almeno c’è speranza; se è tagliato, rigermoglia e continua a metter rampolli.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 Quando la sua radice è invecchiata sotto terra, e il suo tronco muore nel suolo,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 a sentir l’acqua, rinverdisce e mette rami come una pianta nuova.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 Ma l’uomo muore e perde ogni forza; il mortale spira e… dov’è egli?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 Le acque del lago se ne vanno, il fiume vien meno e si prosciuga;

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 così l’uomo giace, e non risorge più; finché non vi sian più cieli, ei non si risveglierà né sarà più destato dal suo sonno.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 Oh, volessi tu nascondermi nel soggiorno de’ morti, tenermi occulto finché l’ira tua sia passata, fissarmi un termine, e poi ricordarti di me!… (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 Se l’uomo, dopo morto, potesse ritornare in vita, aspetterei tutti i giorni della mia fazione, finché giungesse l’ora del mio cambio;

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 tu mi chiameresti e io risponderei, tu brameresti rivedere l’opera delle tue mani.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Ma ora tu conti i miei passi, tu osservi i miei peccati;

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 le mie trasgressioni sono sigillate in un sacco, e alle mie iniquità, altre ne aggiungi.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 La montagna frana e scompare, la rupe e divelta dal suo luogo,

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 le acque rodono la pietra, le loro inondazioni trascinan via la terra: così tu distruggi la speranza dell’uomo.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Tu lo sopraffai una volta per sempre, ed egli se ne va; gli muti il sembiante, e lo mandi via.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Se i suoi figliuoli salgono in onore, egli lo ignora; se vengono in dispregio, ei non lo vede;

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 questo solo sente: che il suo corpo soffre, che l’anima sua è in lutto”.

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.