Giobbe 10

1 L’anima mia prova disgusto della vita; vo’ dar libero corso al mio lamento, vo’ parlar nell’amarezza dell’anima mia!

Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

2 Io dirò a Dio: “Non mi condannare! Fammi sapere perché contendi meco!”

Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

3 Ti par egli ben fatto d’opprimere, di sprezzare l’opera delle tue mani e di favorire i disegni de’ malvagi?

Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

4 Hai tu occhi di carne? Vedi tu come vede l’uomo?

Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

5 I tuoi giorni son essi come i giorni del mortale, i tuoi anni son essi come gli anni degli umani,

Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

6 che tu investighi tanto la mia iniquità, che t’informi così del mio peccato,

Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

7 pur sapendo ch’io non son colpevole, e che non v’è chi mi liberi dalla tua mano?

Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

8 Le tue mani m’hanno formato m’hanno fatto tutto quanto… e tu mi distruggi!

Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

9 Deh, ricordati che m’hai plasmato come argilla… e tu mi fai ritornare in polvere!

Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

10 Non m’hai tu colato come il latte e fatto rapprender come il cacio?

Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

11 Tu m’hai rivestito di pelle e di carne, e m’hai intessuto d’ossa e di nervi.

Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

12 Mi sei stato largo di vita e di grazia, la tua provvidenza ha vegliato sul mio spirito,

Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

13 ed ecco quello che nascondevi in cuore! Sì, lo so, questo meditavi:

Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

14 se avessi peccato, l’avresti ben tenuto a mente, e non m’avresti assolto dalla mia iniquità.

Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

15 Se fossi stato malvagio, guai a me! Se giusto, non avrei osato alzar la fronte, sazio d’ignominia, spettatore della mia miseria.

Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

16 Se l’avessi alzata, m’avresti dato la caccia come ad un leone e contro di me avresti rinnovato le tue maraviglie;

Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

17 m’avresti messo a fronte nuovi testimoni, e avresti raddoppiato il tuo sdegno contro di me; legioni su legioni m’avrebbero assalito.

Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

18 E allora, perché m’hai tratto dal seno di mia madre? Sarei spirato senza che occhio mi vedesse!

Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

19 Sarei stato come se non fossi mai esistito, m’avrebbero portato dal seno materno alla tomba!

A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

20 Non son forse pochi i giorni che mi restano? Cessi egli dunque, mi lasci stare, ond’io mi rassereni un poco,

Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

21 prima ch’io me ne vada, per non più tornare, nella terra delle tenebre e dell’ombra di morte:

Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

22 terra oscura come notte profonda, ove regnano l’ombra di morte ed il caos, il cui chiarore è come notte oscura”.

Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.