< Προς Κορινθιους Β΄ 10 >

1 Αὐτὸς δὲ ἐγὼ Παῦλος παρακαλῶ ὑμᾶς διὰ τῆς πρᾳΰτητος καὶ ἐπιεικείας τοῦ χριστοῦ, ὃς κατὰ πρόσωπον μὲν ταπεινὸς ἐν ὑμῖν, ἀπὼν δὲ θαῤῥῶ εἰς ὑμᾶς·
Pea ko au Paula, ko au ʻoku matamatavaivai [ʻo kau ka ]ʻiate kimoutolu, ka ʻi heʻeku mamaʻo ʻoku ou loto mālohi kiate kimoutolu, ʻoku ou fakakolekole kiate kimoutolu ʻi he angavaivai mo e angamalū ʻa Kalaisi:
2 δέομαι δὲ τὸ μὴ παρὼν θαῤῥῆσαι τῇ πεποιθήσει ᾗ λογίζομαι τολμῆσαι ἐπί τινας τοὺς λογιζομένους ἡμᾶς ὡς κατὰ σάρκα περιπατοῦντας.
Ka ʻoku ou kole, koeʻuhi ke ʻoua naʻaku loto mālohi ʻi heʻeku ʻiate kimoutolu, ʻi he pule ko ia ʻoku ou ʻamanaki ke u fai mālohi ai ki he niʻihi, ʻoku nau lau kiate kimautolu ʻo hangē ʻoku mau ʻaʻeva ʻo fakatatau mo e kakano.
3 ἐν σαρκὶ γὰρ περιπατοῦντες οὐ κατὰ σάρκα στρατευόμεθα,
He neongo ʻoku mau ʻaʻeva ʻi he kakano, ka ʻoku ʻikai te mau tau fakakakano:
4 (τὰ γὰρ ὅπλα τῆς στρατείας ἡμῶν οὐ σαρκικά, ἀλλὰ δυνατὰ τῷ θεῷ πρὸς καθαίρεσιν ὀχυρωμάτων), λογισμοὺς καθαιροῦντες
(He ko e mahafutau ʻo ʻemau tau ʻoku ʻikai fakakakano, ka ʻoku mālohi lahi ʻi he ʻOtua ke holoki hifo ai ʻae ngaahi kolo mālohi; )
5 καὶ πᾶν ὕψωμα ἐπαιρόμενον κατὰ τῆς γνώσεως τοῦ θεοῦ, καὶ αἰχμαλωτίζοντες πᾶν νόημα εἰς τὴν ὑπακοὴν τοῦ χριστοῦ,
‌ʻO holoki ki lalo ʻae ngaahi fakakaukau, mo e meʻa māʻolunga kotoa pē, ʻoku ne fakahikihiki ia ki he ʻilo ʻoe ʻOtua, pea ʻoku ne fakavaivai ʻae mahalo kotoa pē ki he talangofua kia Kalaisi;
6 καὶ ἐν ἑτοίμῳ ἔχοντες ἐκδικῆσαι πᾶσαν παρακοήν, ὅταν πληρωθῇ ὑμῶν ἡ ὑπακοή.
Pea ʻoku mau tali te u pe ke tautea ʻae talangataʻa kotoa pē, ʻoka kakato hoʻomou talangofua.
7 Τὰ κατὰ πρόσωπον βλέπετε; εἴ τις πέποιθεν ἑαυτῷ χριστοῦ εἶναι, τοῦτο λογιζέσθω πάλιν ἐφ᾽ ἑαυτοῦ, ὅτι καθὼς αὐτὸς χριστοῦ, οὕτως καὶ ἡμεῖς.
He ʻoku mou vakai ki he ngaahi meʻa ʻo hangē ko hono hā mai ʻituʻa? Kapau ʻoku ai ha tangata ʻoku ne faʻaki kiate ia ʻoku ʻa Kalaisi ia, ke toe fifili ki he meʻa ko ia ʻiate ia, koeʻuhi ʻo hangē ʻoku ʻa Kalaisi ia, ʻoku ʻa Kalaisi pehē pe ʻakimautolu.
8 ἐὰν γὰρ περισσότερόν τι καυχήσωμαι περὶ τῆς ἐξουσίας ἡμῶν ἧς ἔδωκεν ὁ κύριος εἰς οἰκοδομὴν καὶ οὐκ εἰς καθαίρεσιν ὑμῶν, οὐκ αἰσχυνθήσομαι·
He ka ne lahi hake siʻi ʻeku polepole ʻi heʻemau mālohi, ʻaia kuo tuku mai ʻe he ʻEiki kiate kimautolu ke langa ʻaki hake, ka ʻoku ʻikai ko homou fakaʻauha, [pehē], ʻe ʻikai te u mā ai:
9 ἵνα μὴ δόξω ὡς ἂν ἐκφοβεῖν ὑμᾶς διὰ τῶν ἐπιστολῶν.
Ka ʻoku ʻikai te u fie hangē kau ka fakamanaʻi ʻakimoutolu ʻaki ʻae ngaahi tohi.
10 ὅτι Αἱ ἐπιστολαὶ μέν, φησίν, βαρεῖαι καὶ ἰσχυραί, ἡ δὲ παρουσία τοῦ σώματος ἀσθενὴς καὶ ὁ λόγος ἐξουθενημένος.
He ʻoku nau pehē, “Ko [ʻene ]ngaahi tohi ʻoku mamafa mo mālohi; ka ʻoku ha vaivai mai [hono ]sino, pea ko [ʻene ]lea ʻoku kovi.”
11 τοῦτο λογιζέσθω ὁ τοιοῦτος, ὅτι οἷοί ἐσμεν τῷ λόγῳ δι᾽ ἐπιστολῶν ἀπόντες, τοιοῦτοι καὶ παρόντες τῷ ἔργῳ.
Ke ʻilo ʻe he tokotaha ko ia, ko ia ʻoku hā ʻiate kimautolu ʻi he lea ʻi he ngaahi tohi ʻi heʻemau mamaʻo, ko kimautolu ai pe ia ʻi he ngāue ʻoka mau ka ʻi ai.
12 Οὐ γὰρ τολμῶμεν ἐγκρῖναι ἢ συγκρῖναι ἑαυτούς τισιν τῶν ἑαυτοὺς συνιστανόντων· ἀλλὰ αὐτοὶ ἐν ἑαυτοῖς ἑαυτοὺς μετροῦντες καὶ συγκρίνοντες ἑαυτοὺς ἑαυτοῖς, οὐ συνιᾶσιν.
He ʻoku ʻikai te mau faʻa fakakau ʻakimautolu, pe fakatatau ʻakimautolu, ki he niʻihi ʻoku fakaongolelei atu ʻakinautolu: ka ko ʻenau fuofua ʻakinautolu ʻaki ʻakinautolu, ʻo fakatatau ʻakinautolu kiate kinautolu, ko e fai vale ia.
13 ἡμεῖς δὲ οὐκ εἰς τὰ ἄμετρα καυχησόμεθα, ἀλλὰ κατὰ τὸ μέτρον τοῦ κανόνος οὗ ἐμέρισεν ἡμῖν ὁ θεὸς μέτρου ἐφικέσθαι ἄχρι καὶ ὑμῶν.
Ka ʻe ʻikai te mau polepole ki he ngaahi meʻa ʻituʻa atu ʻi [homau ]lakanga, kae fakatatau ki hono fuofua ʻoe lakanga ʻaia kuo fuofua ʻe he ʻOtua kiate kimautolu, ko e fuofua ʻoku aʻu atu foki kiate kimoutolu.
14 οὐ γὰρ ὡς μὴ ἐφικνούμενοι εἰς ὑμᾶς ὑπερεκτείνομεν ἑαυτούς· ἄχρι γὰρ καὶ ὑμῶν ἐφθάσαμεν ἐν τῷ εὐαγγελίῳ τοῦ χριστοῦ·
He ʻoku ʻikai te mau mafao atu ʻakimautolu, ʻo hangē naʻe ʻikai ke mau aʻu atu kiate kimoutolu: he kuo mau aʻu atu kiate kimoutolu foki ʻi he ongoongolelei ʻo Kalaisi:
15 οὐκ εἰς τὰ ἄμετρα καυχώμενοι ἐν ἀλλοτρίοις κόποις, ἐλπίδα δὲ ἔχοντες αὐξανομένης τῆς πίστεως ὑμῶν ἐν ὑμῖν μεγαλυνθῆναι κατὰ τὸν κανόνα ἡμῶν εἰς περισσείαν,
‌ʻOku ʻikai te mau faʻa polepole ki he ngaahi meʻa ʻituʻa ʻi [homau ]lakanga, ʻaia ko e ngaahi ngāue ʻae kau tangata kehe; ka ʻoku mau ʻamanaki lelei, ʻoka fakalahi hoʻomou tui, ke mau mafola atu ʻaupito ʻiate kimoutolu kae ʻi homau lakanga pe,
16 εἰς τὰ ὑπερέκεινα ὑμῶν εὐαγγελίσασθαι, οὐκ ἐν ἀλλοτρίῳ κανόνι εἰς τὰ ἕτοιμα καυχήσασθαι.
Ke mau malangaʻaki ʻae ongoongolelei ki he mamaʻo atu ʻiate kimoutolu, pea ʻikai ke polepole ʻi he lakanga ngāue ʻae tangata kehe kuo ʻosi teuteu.
17 Ὁ δὲ καυχώμενος ἐν κυρίῳ καυχάσθω·
“Ka ko ia ʻoku polepole, ke polepole ia ʻi he ʻEiki.”
18 οὐ γὰρ ὁ ἑαυτὸν συνιστάνων, ἐκεῖνός ἐστιν δόκιμος, ἀλλὰ ὃν ὁ κύριος συνίστησιν.
He ʻoku ʻikai ko ia ʻoku ne fakaongolelei ia ʻe fakamālō ki ai, ka ko ia ʻoku fakaongolelei ia ʻe he ʻEiki.

< Προς Κορινθιους Β΄ 10 >