Psalm 137

1 An den Wassern zu Babel saßen wir und weinten, wenn wir an Zion gedachten.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 Unsere Harfen hingen wir an die Weiden, die daselbst sind.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 Denn dort hießen uns singen, die uns gefangen hielten, und in unserm Heulen fröhlich sein: “Singet uns ein Lied von Zion!”

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 Wie sollten wir des HERRN Lied singen in fremden Landen?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 Vergesse ich dein, Jerusalem, so werde ich meiner Rechten vergessen.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 Meine Zunge soll an meinem Gaumen kleben, wo ich nicht dein gedenke, wo ich nicht lasse Jerusalem meine höchste Freude sein.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 HERR, gedenke der Kinder Edom den Tag Jerusalems, die da sagten: “Rein ab, rein ab bis auf ihren Boden!”

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Du verstörte Tochter Babel, wohl dem, der dir vergilt, wie du uns getan hast!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Wohl dem, der deine jungen Kinder nimmt und zerschmettert sie an dem Stein!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.