Job 7

1 Muß nicht der Mensch immer im Streit sein auf Erden, und sind seine Tage nicht wie eines Tagelöhners?

Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

2 Wie ein Knecht sich sehnt nach dem Schatten und ein Tagelöhner, daß seine Arbeit aus sei,

Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

3 also habe ich wohl ganze Monden vergeblich gearbeitet, und elender Nächte sind mir viel geworden.

Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

4 Wenn ich mich legte, sprach ich: Wann werde ich aufstehen? Und der Abend ward mir lang; ich wälzte mich und wurde des satt bis zur Dämmerung.

Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

5 Mein Fleisch ist um und um wurmig und knotig; meine Haut ist verschrumpft und zunichte geworden.

Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

6 Meine Tage sind leichter dahingeflogen denn die Weberspule und sind vergangen, daß kein Aufhalten dagewesen ist.

Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

7 Gedenke, daß mein Leben ein Wind ist und meine Augen nicht wieder Gutes sehen werden.

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

8 Und kein lebendiges Auge wird mich mehr schauen; sehen deine Augen nach mir, so bin ich nicht mehr.

Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

9 Eine Wolke vergeht und fährt dahin: also, wer in die Hölle hinunterfährt, kommt nicht wieder herauf (Sheol h7585)

Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)

10 und kommt nicht wieder in sein Haus, und sein Ort kennt ihn nicht mehr.

Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

11 Darum will ich auch meinem Munde nicht wehren; ich will reden in der Angst meines Herzens und will klagen in der Betrübnis meiner Seele.

Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

12 Bin ich denn ein Meer oder ein Meerungeheuer, daß du mich so verwahrst?

Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

13 Wenn ich gedachte: Mein Bett soll mich trösten, mein Lager soll mir meinen Jammer erleichtern,

Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

14 so erschrecktest du mich mit Träumen und machtest mir Grauen durch Gesichte,

Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

15 daß meine Seele wünschte erstickt zu sein und meine Gebeine den Tod.

Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

16 Ich begehre nicht mehr zu leben. Laß ab von mir, denn meine Tage sind eitel.

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

17 Was ist ein Mensch, daß du ihn groß achtest und bekümmerst dich um ihn?

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

18 Du suchst ihn täglich heim und versuchst ihn alle Stunden.

A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

19 Warum tust du dich nicht von mir und lässest mich nicht, bis ich nur meinen Speichel schlinge?

Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

20 Habe ich gesündigt, was tue ich dir damit, o du Menschenhüter? Warum machst du mich zum Ziel deiner Anläufe, daß ich mir selbst eine Last bin?

Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

21 Und warum vergibst du mir meine Missetat nicht und nimmst weg meine Sünde? Denn nun werde ich mich in die Erde legen, und wenn du mich morgen suchst, werde ich nicht da sein.

Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.