Job 14

1 Der Mensch, vom Weibe geboren, kurz von Tagen und gesättigt mit Unruhe, -

Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 wie eine Blume geht er auf und welkt dahin, flieht wie der Schatten und hat nicht Bestand.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 Und über solchen hältst du deine Augen offen und mich ziehst du vor dein Gericht!

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Wie könnte wohl ein Reiner von Unreinen kommen? Nicht einer!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Wenn seine Tage fest bestimmt sind, die Zahl seiner Monde feststeht bei dir, du ihm ein Ziel gesetzt hast, das er nicht überschreiten kann,

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 so blicke weg von ihm, daß er raste und wie ein Löhner seines Tages froh werde!

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 Denn für den Baum zwar giebt's ein Hoffen: wird er abgehauen, so treibt er neue Sprossen, und sein Schößling bleibt nicht aus.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 Oba auch seine Wurzel in der Erde altert, und sein Stumpf im Staube abstirbt,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 vom Duft des Wassers schlägt er wieder aus und treibt Zweige wie ein frisch gepflanztes Reis.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 Doch stirbt ein Mann, so liegt er hingestreckt, verscheidet ein Mensch - wo ist er dann?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 Wie die Gewässer schwinden aus dem See, der Strom versiegt und vertrocknet,

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 so legt der Mensch sich nieder und steht nicht wieder auf; bis der Himmel vergeht, erwachen sie nicht und regen sich nicht aus ihrem Schlaf.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 O daß du mich in der Unterwelt verwahrtest, mich bärgest, bis dein Zorn sich gelegt, ein Ziel mir setztest und dann mein gedächtest! - (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 Wenn der Mensch stirbt, lebt er dann wieder auf? Dann wollte ich alle meine Kampfestage ausharren, bis meine Ablösung käme!

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 Du würdest rufen, und ich dir antworten; nach deiner Hände Werk würdest du dich sehnen.

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Jetzt aber zählst du meine Schritte, gehst an meiner Sünde nicht vorüber.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 Versiegelt ruht ihm Beutel mein Vergehen, und meine Schuld verklebtest du.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 Aber wie der Berg im Sturze zerfällt, und der Fels von seiner Stelle rückt,

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 wie das Wasser Steine zerreibt, und seine Fluten das Erdreich fortschwemmen, so hast du des Menschen Hoffen vernichtet.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Du vergewaltigst ihn für immer, und er geht dahin, entstellst sein Antlitz und lässest ihn dahinfahren.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Kommen seine Kinder zu Ehren - er weiß es nicht, sinken sie herab - er hat nicht acht auf sie.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 Nur über ihn selbst fühlt Schmerz sein Leib, und über ihn selbst trauert seine Seele!

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.