Job 14

1 "Der Mensch, der Weibgeborene, kurzlebig ist er, voller Hast.

Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Wie eine Blume blüht er und verwelkt, und wie ein Schatten fliegt er schnell vorbei.

Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 Ja, gegen einen solchen öffnest Du Dein Auge und ziehst mich ins Gericht vor Dich?

A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Wie könnte von dem Unreinen ein Reiner kommen? Nicht einer!

Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Sind seine Tage ihm bestimmt, alsdann ist seiner Monde Zahl nur Dir bekannt. Du setzest ihm ein Ziel, unüberschreitbar.

Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 Blick weg von ihm! Laß ab, bis er die Tagesarbeit abgeliefert, dem Fröner gleicht!

Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 Ein Baum kann guten Trostes sein. Wird er gefällt, so sproßt er wieder; sein Wurzelsprößling bleibt nicht aus.

O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 Wird seine Wurzel in der Erde alt und stirbt sein Stamm im Boden ab,

By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 vom Wasserdunste sproßt er neu und treibt gleich einem jungen Reise Zweige.

Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 Doch stirbt der Mann, so liegt er kraftlos da, und scheidet hin ein Mensch, wo ist er dann?

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 In Menge mögen aus dem Meere Wasser fließen und Ströme ausgetrocknet werden und versiegen,

Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 der Mensch bleibt dennoch liegen und steht nicht wieder auf. Sie wachen nimmer auf, bis daß die Himmel schwinden. Sie werden aus dem Schlafe nicht erweckt.

Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 Ach, daß Du mich doch in der Unterwelt verbärgest, verstecktest mich, bis sich Dein Zorn gestillt! Ach, daß Du mir doch eine Zeit bestimmtest und danach mein gedächtest! - (Sheol h7585)

Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

14 Wenn jemand stirbt, wird er nochmals lebendig? - Ich harrte gerne meine Dienstzeit aus, bis meine Ablösung erschiene.

Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 Du riefest, und ich gäbe Antwort Dir, wenn Du nach Deiner Hände Werk verlangtest!

Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Dann zähltest Du wohl meine Schritte, auf meine Sünden nimmer achtend.

Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 Dann würde fest versiegelt mein Vergehn in einem Beutel; mein Schuldregister klebtest Du dann zu.

Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 Ein Berg stürzt ein, zerfällt; von seiner Stelle wird ein Fels gerissen.

Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 Alsdann zerreibt das Wasser diese Felsentrümmer, und starke Regegüsse lösen sie zu Erdenstaub. So ganz läßt Du des Menschen Hoffen auch zunichte werden.

Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Du packst ihn an, daß er auf ewig geht, entstellst sein Antlitz, schickst ihn fort.

Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Die Kinder kommen auf; er weiß es nicht. Sie werden arm; ihn kümmert's nicht.

Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 Am eigenen Leid hat er genug; sein Schatten trauert für sich hin."

Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.