Psalms 137

1 When we sat down by the rivers of Babylon we wept as we remembered Zion.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 We hung up our harps on the willow trees.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 For those who had taken us captive asked us for a song—our tormentors wanted us to sing a happy song from Jerusalem.

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 But how could we sing a song dedicated to the Lord in a pagan land?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 If I forget Jerusalem, may my right hand forget how to play;

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 May my tongue stick to the roof of my mouth if I don't remember you—if I don't consider Jerusalem my greatest joy.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Lord, please remember what the people of Edom did on the day Jerusalem fell, the ones who said “Tear it down! Destroy it down to its foundations!”

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Daughter of Babylon, you will be destroyed! Happy is the one who pays you back, who does to you what you did to us!

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Happy is the one who grabs your children and smashes them against the rocks!

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.