< Spreuken 1 >

1 Spreuken van Salomon, den zoon van David, Den koning van Israël:
Přísloví Šalomouna syna Davidova, krále Izraelského,
2 Ze leren u kennen wijsheid en tucht, Ze geven u begrip voor verstandige woorden;
Ku poznání moudrosti a cvičení, k vyrozumívání řečem rozumnosti,
3 Ze voeden u op tot heilzame tucht, Rechtschapenheid, plichtsbesef en oprechtheid.
K dosažení vycvičení v opatrnosti, spravedlnosti, soudu a toho, což pravého jest,
4 Aan de onnozelen schenken ze ervaring, Aan jonge mensen doordachte kennis.
Aby dána byla hloupým důmyslnost, mládenečku umění a prozřetelnost.
5 Als een wijze ze hoort, zal hij zijn inzicht verdiepen, Een verstandig mens zal er ideeën door krijgen;
Když poslouchati bude moudrý, přibude mu umění, a rozumný bude vtipnější,
6 Spreuk en strikvraag zal hij doorzien, De woorden der wijzen en hun problemen.
K srozumění podobenství, a výmluvnosti řeči moudrých a pohádkám jejich.
7 Het ontzag voor Jahweh is de grondslag der wijsheid; Maar ongelovigen lachen om wijsheid en tucht.
Bázeň Hospodinova jest počátek umění, moudrostí a cvičením pohrdají blázni.
8 Mijn zoon, luister dus naar de wenken van uw vader, Sla niet in de wind, wat uw moeder u leerde;
Poslouchej, synu můj, cvičení otce svého, a neopouštěj naučení matky své.
9 Want het siert uw hoofd als een krans, Uw hals als een snoer.
Neboť to přidá příjemnosti hlavě tvé, a bude zlatým řetězem hrdlu tvému.
10 Mijn zoon, als zondaars u willen verleiden, stem niet toe,
Synu můj, jestliže by tě namlouvali hříšníci, nepřivoluj.
11 Als ze u zeggen: Ga met ons mee, Laat ons loeren op bloed, Laat ons zo maar onschuldigen belagen,
Jestliže by řekli: Poď s námi, úklady čiňme krvi, skryjeme se proti nevinnému bez ostýchání se;
12 Gelijk de onderwereld hen levend verslinden, Als zij, die ten grave dalen, geheel en al; (Sheol h7585)
Sehltíme je jako hrob za živa, a v cele jako ty, jenž sstupují do jámy; (Sheol h7585)
13 Allerlei kostbare schatten zullen we vinden, Onze huizen vullen met buit;
Všelijakého drahého zboží dosáhneme, naplníme domy své loupeží;
14 Ge moogt meeloten in onze kring, Eén buidel zullen we samen delen!
Vrz los svůj mezi nás, měšec jeden budeme míti všickni:
15 Mijn zoon, ga dan niet met hen mee, En houd uw voet af van hun pad;
Synu můj, nevycházej na cestu s nimi, zdrž nohu svou od stezky jejich;
16 Want hun voeten ijlen naar het kwade, En haasten zich, om bloed te vergieten.
Nebo nohy jejich ke zlému běží, a pospíchají k vylévání krve.
17 Maar zoals het niet geeft, of het net wordt gespannen, Terwijl alle vogels het zien:
Jistě, že jakož nadarmo roztažena bývá sít před očima jakéhokoli ptactva,
18 Zo loeren ze slechts op hun eigen bloed, En belagen ze hun eigen leven!
Tak tito proti krvi své ukládají, skrývají se proti dušem svým.
19 Zo gaat het allen, die uit zijn op oneerlijke winst: Deze beneemt zijn bezitters het leven.
Takovéť jsou cesty každého dychtícího po zisku, duši pána svého uchvacuje.
20 De wijsheid roept luid in de straten, Op de pleinen verheft ze haar stem;
Moudrost vně volá, na ulicech vydává hlas svůj.
21 Ze roept op de tinne der muren, En spreekt aan de ingang der poorten:
V největším hluku volá, u vrat brány, v městě, a výmluvnosti své vypravuje, řka:
22 Hoe lang nog, dommen, blijft gij liever onnozel, Blijven de eigenwijzen verwaand, Willen de dwazen van geen wijsheid horen?
Až dokud hloupí milovati budete hloupost, a posměvači posměch sobě libovati, a blázni nenáviděti umění?
23 Keert u tot mijn vermaning; Dan stort ik mijn geest over u uit, En maak u mijn woorden bekend.
Obraťtež se k domlouvání mému. Hle, vynáším vám ducha svého, a v známost vám uvodím slova svá.
24 Maar zo ge weigert, als ik roep, En niemand er op let, als ik mijn hand verhef;
Poněvadž jsem volala, a odpírali jste; vztahovala jsem ruku svou, a nebyl, kdo by pozoroval,
25 Zo ge mijn raad geheel en al in de wind slaat, En van mijn vermaning niet wilt weten:
Anobrž strhli jste se všeliké rady mé, a trestání mého jste neoblíbili:
26 Zal ik lachen, wanneer het u slecht gaat, Zal ik spotten, wanneer uw verschrikking komt als een onweer;
Pročež i já v bídě vaší smáti se budu, posmívati se budu, když přijde to, čehož se bojíte,
27 Wanneer uw ongeluk nadert als een orkaan, Wanneer benauwdheid en angst u overvallen!
Když přijde jako hrozné zpuštění to, čehož se bojíte, a bída vaše jako bouře nastane, když přijde na vás trápení a ssoužení.
28 Dan zal men mij roepen, maar zal ik niet antwoorden, Zal men mij zoeken, maar mij niet vinden!
Tehdy volati budou ke mně, a nevyslyším; ráno hledati mne budou, a nenaleznou mne.
29 Omdat ze van wijsheid niets wilden weten, En het ontzag voor Jahweh niet hebben verkozen,
Proto že nenáviděli umění, a bázně Hospodinovy nevyvolili,
30 Van mijn raad niets moesten hebben, En al mijn vermaan in de wind hebben geslagen:
Aniž povolili radě mé, ale pohrdali všelikým domlouváním mým.
31 Zullen ze eten de vrucht van hun wandel, Verzadigd worden met wat ze beraamden.
Protož jísti budou ovoce skutků svých, a radami svými nasyceni budou.
32 Want de onnozelen komen door hun onverschilligheid om, De dwazen storten door hun lichtzinnigheid in het verderf;
Nebo pokoj hloupých zmorduje je, a štěstí bláznů zahubí je.
33 Maar die naar mij luistert, zal in veiligheid wonen, Bevrijd van de vrees voor de rampen!
Ale kdož mne poslouchá, bydliti bude bezpečně, pokoj maje před strachem zlých věcí.

< Spreuken 1 >