Jób 9
1 Odpověděv pak Job, řekl:
A Jov odgovori i reèe:
2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
Zaista, znam da je tako; jer kako bi mogao èovjek biti prav pred Bogom?
3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
Ako bi se htio preti s njim, ne bi mu mogao odgovoriti od tisuæe na jednu.
4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
Mudar je srcem i jak snagom; ko se je opro njemu i bio sreæan?
5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
On premješta gore, da niko i ne opazi; prevraæa ih u gnjevu svom;
6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
On kreæe zemlju s mjesta njezina da joj se stupovi drmaju;
7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
On kad zaprijeti suncu, ne izlazi; on zapeèaæava zvijezde;
8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
On razapinje nebo sam, i gazi po valima morskim;
9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
On je naèinio zvijezde kola i štape i vlašiæe i druge jugu u dnu;
10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
On èini stvari velike i neispitljive i divne, kojima nema broja.
11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
Gle, ide mimo mene, a ja ne vidim; proðe, a ja ga ne opazim.
12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
Gle, kad uhvati, ko æe ga nagnati da vrati? ko æe mu kazati: šta radiš?
13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
Bog ne usteže gnjeva svojega, padaju poda nj oholi pomoænici.
14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
A kako bih mu ja odgovarao i birao rijeèi protiv njega?
15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
Da sam i prav, neæu mu se odgovoriti, valja da se molim sudiji svojemu.
16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
Da ga zovem i da mi se odzove, još ne mogu vjerovati da je èuo glas moj.
17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
Jer me je vihorom satro i zadao mi mnogo rana ni za što.
18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
Ne da mi da odahnem, nego me siti grèinama.
19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
Ako je na silu, gle, on je najsilniji; ako na sud, ko æe mi svjedoèiti?
20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
Da se pravdam, moja æe me usta osuditi; da sam dobar, pokazaæe da sam nevaljao.
21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
Ako sam dobar, neæu znati za to; omrzao mi je život moj.
22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
Svejedno je; zato rekoh: i dobroga i bezbožnoga on potire.
23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
Kad bi još ubio biè najedanput! ali se smije iskušavanju pravijeh.
24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
Zemlja se daje u ruke bezbožniku; lice sudija njezinijeh zaklanja; ako ne on, da ko?
25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
Ali dani moji biše brži od glasnika; pobjegoše, ne vidješe dobra.
26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
Proðoše kao brze laðe, kao orao kad leti na hranu.
27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
Ako reèem: zaboraviæu tužnjavu svoju, ostaviæu gnjev svoj i okrijepiæu se;
28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
Strah me je od svijeh muka mojih, znam da me neæeš opravdati.
29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
Biæu kriv; zašto bih se muèio uzalud?
30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
Da se izmijem vodom šnježanicom, i da oèistim sapunom ruke svoje,
31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
Tada æeš me zamoèiti u jamu da se gade na me moje haljine.
32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
Jer nije èovjek kao ja da mu odgovaram, da idem s njim na sud;
33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
Niti ima meðu nama kmeta da bi stavio ruku svoju meðu nas dvojicu.
34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
Neka odmakne od mene prut svoj, i strah njegov neka me ne straši;
35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
Tada æu govoriti, i neæu ga se bojati; jer ovako ne znam za sebe.
