Jób 34
1 Ještě mluvil Elihu, a řekl:
Još govori Elijuj i reèe:
2 Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte.
Èujte, mudri, besjedu moju, i razumni poslušajte me.
3 Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu.
Jer uho poznaje besjedu kao što grlo kuša jelo.
4 Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého.
Razberimo što je pravo, izvidimo meðu sobom što je dobro.
5 Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.
Jer Jov reèe: pravedan sam, a Bog odbaci moju pravdu.
6 Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění.
Hoæu li lagati za svoju pravdu? strijela je moja smrtna, a bez krivice.
7 Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu?
Koji je èovjek kao Jov da kao vodu pije potsmijeh?
8 A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými?
I da se druži s onima koji èine bezakonje, i da hodi s bezbožnijem ljudima?
9 Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.
Jer reèe: ne pomaže èovjeku da ugaða Bogu.
10 A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost.
Zato, ljudi razumni, poslušajte me; daleko je od Boga zloæa i nepravda od svemoguæega.
11 Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal.
Jer po djelu plaæa èovjeku i daje svakome da naðe prema putu svojemu.
12 A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.
Doista Bog ne radi zlo i svemoguæi ne izvræe pravde.
13 Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek?
Ko mu je predao zemlju? i ko je uredio vasiljenu?
14 Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal,
Kad bi na nj okrenuo srce svoje, uzeo bi k sebi duh njegov i dihanje njegovo;
15 Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.
Izginulo bi svako tijelo, i èovjek bi se povratio u prah.
16 Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých.
Ako si dakle razuman, èuj ovo: slušaj glas rijeèi mojih.
17 Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Èili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš?
Može li vladati onaj koji mrzi na pravdu? hoæeš li osuditi onoga koji je najpravedniji?
18 Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní?
Kaže li se caru: nitkove! i knezovima: bezbožnici?
19 Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni.
Akamoli onomu koji ne gleda knezovima ko su, niti u njega vrijedi više bogati od siromaha, jer su svi djelo ruku njegovijeh.
20 V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou.
Umiru zaèas, i u po noæi uskoleba se narod i propadne, i odnese se jaki bez ruke ljudske.
21 Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje.
Jer su oèi njegove obraæene na putove èovjeèije i vidi sve korake njegove.
22 Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.
Nema mraka ni sjena smrtnoga gdje bi se sakrili koji èine bezakonje.
23 Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.
Jer nikome ne odgaða kad doðe da se sudi s Bogom.
24 Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich.
Satire jake nedokuèljivo, i postavlja druge na njihovo mjesto.
25 Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají.
Jer zna djela njihova, i dok obrati noæ, satru se.
26 Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném,
Kao bezbožne razbija ih na vidiku.
27 Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili,
Jer otstupiše od njega i ne gledaše ni na koje putove njegove;
28 Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.
Te doðe do njega vika siromahova, i èu viku nevoljnijeh.
29 (Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?) Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,
Kad on umiri, ko æe uznemiriti? i kad on sakrije lice, ko æe ga vidjeti? i to biva i narodu i èovjeku,
30 Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu.
Da ne bi carovao licemjer, da ne bi bilo zamke narodu.
31 Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším.
Zaista, treba kazati Bogu: podnosio sam, neæu više griješiti.
32 Mimo to, nevidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc.
A što ne vidim, ti me nauèi; ako sam èinio nepravdu, neæu više.
33 Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv.
Eda li æe po tebi plaæati, jer tebi nije po volji, jer ti biraš a ne on? Ako znaš što, govori.
34 Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne,
Ljudi æe razumni sa mnom kazati, i mudar æe èovjek pristati,
35 Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.
Da Jov ne govori razumno, i da rijeèi njegove nijesu mudre.
36 Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým,
Oèe moj, neka se Jov iskuša do kraja, što odgovara kao zli ljudi.
37 Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.
Jer domeæe na grijeh svoj bezakonje, pljeska rukama meðu nama, i mnogo govori na Boga.
