Jób 3

1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

Potom otvori usta svoja Jov i stade kleti dan svoj.

2 Nebo mluvě Job, řekl:

I progovoriv Jov reèe:

3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

Ne bilo dana u koji se rodih, i noæi u kojoj rekoše: rodi se djetiæ!

4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

Bio taj dan tama, ne gledao ga Bog ozgo, i ne osvjetljavala ga svjetlost!

5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

Mrak ga zaprznio i sjen smrtni, oblak ga obastirao, bio strašan kao najgori dani!

6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

Noæ onu osvojila tama, ne radovala se meðu danima godišnjim, ne brojila se u mjesece!

7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

Gle, noæ ona bila pusta, pjevanja ne bilo u njoj!

8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

Kleli je koji kunu dane, koji su gotovi probuditi krokodila!

9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

Potamnjele zvijezde u sumraèje njezino, èekala vidjelo i ne doèekala ga, i ne vidjela zori trepavica;

10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

Što mi nije zatvorila vrata od utrobe i nije sakrila muku od mojih oèiju.

11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

Zašto ne umrijeh u utrobi? ne izdahnuh izlazeæi iz utrobe?

12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

Zašto me prihvatiše koljena? zašto sise, da sem?

13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

Jer bih sada ležao i poèivao; spavao bih, i bio bih miran,

14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

S carevima i savjetnicima zemaljskim, koji zidaše sebi pustoline,

15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

Ili s knezovima, koji imaše zlata, i kuæe svoje puniše srebra.

16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

Ili zašto ne bih kao nedonošèe sakriveno, kao dijete koje ne ugleda vidjela?

17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

Ondje bezbožnici prestaju dosaðivati, i ondje poèivaju iznemogli,

18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

I sužnji se odmaraju i ne èuju glasa nastojnikova.

19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

Mali i veliki ondje je, i rob slobodan od svoga gospodara.

20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

Zašto se daje vidjelo nevoljniku i život onima koji su tužna srca,

21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

Koji èekaju smrt a nje nema, i traže je veæma nego zakopano blago,

22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

Koji igraju od radosti i vesele se kad naðu grob?

23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

Èovjeku, kojemu je put sakriven i kojega je Bog zatvorio otsvuda?

24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

Jer prije jela mojega dolazi uzdah moj, i kao voda razljeva se jauk moj.

25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

Jer èega se bojah doðe na mene, i èega se strašah zadesi me.

26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

Ne poèivah niti imah mira niti se odmarah, i opet doðe strahota.