Jób 14

1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Èovjek roðen od žene kratka je vijeka i pun nemira.

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Kao cvijet nièe, i otsijeca se, i bježi kao sjen, i ne ostaje.

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

I na takoga otvoraš oko svoje, i mene vodiš na sud sa sobom!

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Ko æe èisto izvaditi iz neèista? Niko.

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Izmjereni su dani njegovi, broj mjeseca njegovijeh u tebe je; postavio si mu meðu, preko koje ne može prijeæi.

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

Odvrati se od njega da poèine dokle ne navrši kao nadnièar dan svoj.

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Jer za drvo ima nadanja, ako se posijeèe, da æe se još omladiti i da neæe biti bez izdanaka;

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Ako i ostari u zemlji korijen njegov i u prahu izumre panj njegov,

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

Èim osjeti vodu, opet napupi i pusti grane kao prisad.

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

A èovjek umire iznemogao; i kad izdahne èovjek, gdje je?

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Kao kad voda oteèe iz jezera i rijeka opadne i usahne,

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

Tako èovjek kad legne, ne ustaje više; dokle je nebesa neæe se probuditi niti æe se prenuti oda sna svojega.

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

O da me hoæeš u grobu sakriti i skloniti me dokle ne utoli gnjev tvoj, i da mi daš rok kad æeš me se opomenuti! (Sheol h7585)

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Kad umre èovjek, hoæe li oživjeti? Sve dane vremena koje mi je odreðeno èekaæu dokle mi doðe promjena.

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Zazvaæeš, i ja æu ti se odazvati; djelo ruku svojih poželjeæeš.

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

A sada brojiš korake moje, i ništa ne ostavljaš za grijeh moj.

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Zapeèaæeni su u tobocu moji prijestupi, i zavezuješ bezakonja moja.

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Zaista, kao što gora padne i raspadne se, i kao što se stijena odvali s mjesta svojega,

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

I kao što voda spira kamenje i povodanj odnosi prah zemaljski, tako nadanje èovjeèije obraæaš u ništa.

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Nadvlaðuješ ga jednako, te odlazi, mijenjaš mu lice i otpuštaš ga.

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Ako sinovi njegovi budu u èasti, on ne zna; ako li u sramoti, on se ne brine.

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Samo tijelo njegovo dok je živ boluje, i duša njegova u njemu tuži.