Žalmy 77

1 Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm. Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.

2 V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.

3 Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. (Sélah)

4 Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.

5 I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.

6 Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:

7 Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?

8 Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?

9 Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? (Sélah)

10 I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.

11 Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.

12 A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.

13 Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?

14 Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.

15 Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. (Sélah)

16 Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.

17 Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo.

18 Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.

19 Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti.

20 Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona.