Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Is there not a warfare to man on earth? And as the days of an hireling his days?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As a servant desireth the shadow, And as a hireling expecteth his wage,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So I have been caused to inherit months of vanity, And nights of misery they numbered to me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
If I lay down then I said, 'When do I rise!' And evening hath been measured, And I have been full of tossings till dawn.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Clothed hath been my flesh [with] worms, And a clod of dust, My skin hath been shrivelled and is loathsome,
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days swifter than a weaving machine, And they are consumed without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Remember Thou that my life [is] a breath, Mine eye turneth not back to see good.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye of my beholder beholdeth me not. Thine eyes [are] upon me — and I am not.
Consumed hath been a cloud, and it goeth, So he who is going down to Sheol cometh not up. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He turneth not again to his house, Nor doth his place discern him again.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Also I — I withhold not my mouth — I speak in the distress of my spirit, I talk in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
A sea -[monster] am I, or a dragon, That thou settest over me a guard?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
When I said, 'My bed doth comfort me,' He taketh away in my talking my couch.
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
And thou hast affrighted me with dreams, And from visions thou terrifiest me,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
And my soul chooseth strangling, Death rather than my bones.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I have wasted away — not to the age do I live. Cease from me, for my days [are] vanity.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What [is] man that Thou dost magnify him? And that Thou settest unto him Thy heart?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
And inspectest him in the mornings, In the evenings dost try him?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long dost Thou not look from me? Thou dost not desist till I swallow my spittle.
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
I have sinned, what do I to Thee, O watcher of man? Why hast Thou set me for a mark to Thee, And I am for a burden to myself — and what?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Thou dost not take away my transgression, And cause to pass away mine iniquity, Because now, for dust I lie down: And Thou hast sought me — and I am not!
