Jób 14
1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Man, born of woman! Of few days, and full of trouble!
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
As a flower he hath gone forth, and is cut off, And he fleeth as a shadow and standeth not.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Also — on this Thou hast opened Thine eyes, And dost bring me into judgment with Thee.
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Who giveth a clean thing out of an unclean? not one.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
If determined are his days, The number of his months [are] with Thee, His limit Thou hast made, And he passeth not over;
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Look away from off him that he may cease, Till he enjoy as an hireling his day.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
For there is of a tree hope, if it be cut down, That again it doth change, That its tender branch doth not cease.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
If its root becometh old in the earth, And its stem doth die in the dust,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
From the fragrance of water it doth flourish, And hath made a crop as a plant.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
And a man dieth, and becometh weak, And man expireth, and where [is] he?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Waters have gone away from a sea, And a river becometh waste and dry.
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
And man hath lain down, and riseth not, Till the wearing out of the heavens they awake not, Nor are roused from their sleep.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
O that in Sheol Thou wouldest conceal me, Hide me till the turning of Thine anger, Set for me a limit, and remember me. (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
If a man dieth — doth he revive? All days of my warfare I wait, till my change come.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Thou dost call, and I — I answer Thee; To the work of Thy hands Thou hast desire.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
But now, my steps Thou numberest, Thou dost not watch over my sin.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Sealed up in a bag [is] my transgression, And Thou sewest up mine iniquity.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
And yet, a falling mountain wasteth away, And a rock is removed from its place.
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Stones have waters worn away, Their outpourings wash away the dust of earth, And the hope of man Thou hast destroyed.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Thou prevailest [over] him for ever, and he goeth, He is changing his countenance, And Thou sendest him away.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Honoured are his sons, and he knoweth not; And they are little, and he attendeth not to them.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Only — his flesh for him is pained, And his soul for him doth mourn.'
