Књига о Јову 34

1 Још говори Елијуј и рече:

Ještě mluvil Elihu, a řekl:

2 Чујте, мудри, беседу моју, и разумни послушајте ме.

Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte.

3 Јер ухо познаје беседу као што грло куша јело.

Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu.

4 Разаберимо шта је право, извидимо међу собом шта је добро.

Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého.

5 Јер Јов рече: Праведан сам, а Бог одбаци моју правду.

Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.

6 Хоћу ли лагати за своју правду? Стрела је моја смртна, а без кривице.

Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění.

7 Који је човек као Јов да као воду пије подсмех?

Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu?

8 И да се дружи с онима који чине безакоње, и да ходи с безбожним људима?

A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými?

9 Јер рече: Не помаже човеку да угађа Богу.

Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.

10 Зато, људи разумни, послушајте ме; далеко је од Бога злоћа и неправда од Свемогућег.

A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost.

11 Јер по делу плаћа човеку и даје сваком да нађе према путу свом.

Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal.

12 Доиста Бог не ради зло и Свемогући не изврће правде.

A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.

13 Ко Му је предао земљу? И ко је уредио васиљену?

Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek?

14 Кад би на себе окренуо срце своје, узео би к себи дух свој и дисање своје;

Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal,

15 Изгинуло би свако тело, и човек би се вратио у прах.

Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.

16 Ако си, дакле, разуман, чуј ово: слушај глас речи мојих.

Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých.

17 Може ли владати онај који мрзи на правду? Хоћеш ли осудити оног који је најправеднији?

Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš?

18 Каже ли се цару: Ниткове! И кнезовима: Безбожници?

Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní?

19 А камо ли Ономе који не гледа кнезовима ко су, нити у Њега вреди више богати од сиромаха, јер су сви дело руку Његових.

Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni.

20 Умиру за час, и у по ноћи усколеба се народ и пропадне, и однесе се јаки без руке људске.

V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou.

21 Јер су очи Његове обраћене на путеве човечије и види све кораке његове.

Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje.

22 Нема мрака ни сена смртнога где би се сакрили који чине безакоње.

Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.

23 Јер никоме не одгађа кад дође да се суди с Богом.

Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.

24 Сатире јаке недокучиво, и поставља друге на њихово место.

Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich.

25 Јер зна дела њихова, и док обрати ноћ, сатру се.

Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají.

26 Као безбожне разбија их на видику.

Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném,

27 Јер одступише од Њега и не гледаше ни на које путеве Његове;

Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili,

28 Те дође до Њега вика сиромахова, и чу вику невољних.

Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.

29 Кад Он умири, ко ће узнемирити? И кад Он сакрије лице, ко ће Га видети? И то бива и народу и човеку.

(Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?) Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,

30 Да не би царовао лицемер, да не би било замке народу.

Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu.

31 Заиста, треба казати Богу: Подносио сам, нећу више грешити.

Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším.

32 А шта не видим, Ти ме научи; ако сам чинио неправду, нећу више.

Mimo to, ne vidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc.

33 Еда ли ће по теби плаћати, јер теби није по вољи, јер ти бираш а не Он? Ако знаш шта, говори.

Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv.

34 Људи ће разумни са мном казати, и мудар ће човек пристати,

Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne,

35 Да Јов не говори разумно, и да речи његове нису мудре.

Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.

36 Оче мој, нека се Јов искуша до краја, што одговара као зли људи.

Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým,

37 Јер домеће на грех свој безакоње, пљеска рукама међу нама, и много говори на Бога.

Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.