Pesma nad pesmama 2

1 Ja sam ruža Saronska, ljiljan u dolu.

Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.

2 Što je ljiljan meðu trnjem, to je draga moja meðu djevojkama.

Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.

3 Što je jabuka meðu drvetima šumskim, to je dragi moj meðu momcima; željeh hlada njezina, i sjedoh, i rod je njezin sladak grlu mojemu.

Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.

4 Uvede me u kuæu gdje je gozba a zastava mu je ljubav k meni.

Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.

5 Potkrijepite me žbanovima, pridržite me jabukama, jer sam bolna od ljubavi.

Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí,

6 Lijeva je ruka njegova meni pod glavom, a desnom me grli.

Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.

7 Zaklinjem vas, kæeri Jerusalimske, srnama i košutama poljskim, ne budite ljubavi moje, ne budite je, dok joj ne bude volja.

Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.

8 Glas dragoga mojega; evo ga, ide skaèuæi preko gora, poskakujuæi preko humova.

Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.

9 Dragi je moj kao srna ili kao jelenèe; evo ga, stoji iza našega zida, gleda kroz prozor, viri kroz rešetku.

Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.

10 Progovori dragi moj i reèe mi: ustani, draga moja, ljepotice moja, i hodi.

Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.

11 Jer gle, zima proðe, minuše daždi, otidoše.

Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.

12 Cvijeæe se vidi po zemlji, doðe vrijeme pjevanju, i glas grlièin èuje se u našoj zemlji.

Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.

13 Smokva je pustila zametke svoje, i loza vinova ucvala miriše. Ustani, draga moja, ljepotice moja, i hodi.

Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.

14 Golubice moja u rasjelinama kamenijem, u zaklonu vrletnom! daj da vidim lice tvoje, daj da èujem glas tvoj; jer je glas tvoj sladak i lice tvoje krasno.

Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.

15 Pohvatajte nam lisice, male lisice, što kvare vinograde, jer naši vinogradi cvatu.

Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.

16 Moj je dragi moj, i ja sam njegova, on pase meðu ljiljanima.

Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.

17 Dok zahladi dan i sjenke otidu, vrati se, budi kao srna, dragi moj, ili kao jelenèe po gorama razdijeljenijem.

Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.