Jov 7
1 Nije li èovjek na vojsci na zemlji? a dani njegovi nijesu li kao dani nadnièarski?
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2 Kao što sluga uzdiše za sjenom i kao što nadnièar èeka da svrši,
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3 Tako su meni dati u našljedstvo mjeseci zaludni i noæi muène odreðene mi.
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4 Kad legnem, govorim: kad æu ustati? i kad æe proæi noæ? i sitim se prevræuæi se do svanuæa.
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5 Tijelo je moje obuèeno u crve i u grude zemljane, koža moja puca i rašèinja se.
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6 Dani moji brži biše od èunka, i proðoše bez nadanja.
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7 Opomeni se da je moj život vjetar, da oko moje neæe više vidjeti dobra,
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8 Niti æe me vidjeti oko koje me je viðalo; i tvoje oèi kad pogledaju na me, mene neæe biti.
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol h7585)
10 Neæe se više vratiti kuæi svojoj, niti æe ga više poznati mjesto njegovo.
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11 Zato ja neæu braniti ustima svojim, govoriæu u tuzi duha svojega, naricati u jadu duše svoje.
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12 Eda li sam more ili kit, te si namjestio stražu oko mene?
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13 Kad reèem: potješiæe me odar moj, postelja æe mi moja oblakšati tužnjavu,
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14 Tada me strašiš snima i prepadaš me utvarama,
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15 Te duša moja voli biti udavljena, voli smrt nego kosti moje.
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16 Dodijalo mi je; neæu dovijeka živjeti; proði me se; jer su dani moji taština.
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17 Šta je èovjek da ga mnogo cijeniš i da mariš za nj?
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18 Da ga pohodiš svako jutro, i svaki èas kušaš ga?
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19 Kad æeš se odvratiti od mene i pustiti me da progutam pljuvanku svoju?
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20 Zgriješio sam; šta æu ti èiniti, o èuvaru ljudski? zašto si me metnuo sebi za biljegu, te sam sebi na tegobu?
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21 Zašto mi ne oprostiš grijeh moj i ne ukloniš moje bezakonje? jer æu sad leæi u prah, i kad me potražiš, mene neæe biti.
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
