Job 6

1 Hiob antwortete und sprach:

Odpovídaje pak Job, řekl:

2 Wenn man doch meinen Unmut wöge und mein Leiden zugleich in die Waage legte!

Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

3 Denn nun ist es schwerer als Sand am Meer; darum gehen meine Worte irre.

Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

4 Denn die Pfeile des Allmächtigen stecken in mir: derselben Gift muß mein Geist trinken, und die Schrecknisse Gottes sind auf mich gerichtet.

Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

5 Das Wild schreit nicht, wenn es Gras hat; der Ochse blökt nicht, wenn er sein Futter hat.

Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

6 Kann man auch essen, was ungesalzen ist? Oder wer mag kosten das Weiße um den Dotter?

Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

7 Was meine Seele widerte anzurühren, das ist meine Speise, mir zum Ekel.

Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

8 O, daß meine Bitte geschähe und Gott gäbe mir, was ich hoffe!

Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

9 Daß Gott anfinge und zerschlüge mich und ließe seine Hand gehen und zerscheiterte mich!

Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

10 So hätte ich nun Trost, und wollte bitten in meiner Krankheit, daß er nur nicht schonte, habe ich doch nicht verleugnet die Reden des Heiligen.

Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

11 Was ist meine Kraft, daß ich möge beharren? und welches ist mein Ende, daß meine Seele geduldig sein sollte?

Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

12 Ist doch meine Kraft nicht steinern und mein Fleisch nicht ehern.

Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

13 Habe ich doch nirgend Hilfe, und mein Vermögen ist dahin.

Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

14 Wer Barmherzigkeit seinem Nächsten verweigert, der verläßt des Allmächtigen Furcht.

Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

15 Meine Brüder trügen wie ein Bach, wie Wasserströme, die vergehen,

Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

16 die trübe sind vom Eis, in die der Schnee sich birgt:

Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

17 zur Zeit, wenn sie die Hitze drückt, versiegen sie; wenn es heiß wird, vergehen sie von ihrer Stätte.

V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

18 Die Reisezüge gehen ab vom Wege, sie treten aufs Ungebahnte und kommen um;

Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

19 die Reisezüge von Thema blicken ihnen nach, die Karawanen von Saba hofften auf sie:

To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

20 aber sie wurden zu Schanden über ihrer Hoffnung und mußten sich schämen, als sie dahin kamen.

Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

21 So seid ihr jetzt ein Nichts geworden, und weil ihr Jammer sehet, fürchtet ihr euch.

Tak zajisté i vy byvše, ne jste; vidouce potření mé, děsíte se.

22 Habe ich auch gesagt: Bringet her von eurem Vermögen und schenkt mir

Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

23 und errettet mich aus der Hand des Feindes und erlöst mich von der Hand der Gewalttätigen?

Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

24 Lehret mich, so will ich schweigen; und was ich nicht weiß, darin unterweist mich.

Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

25 Warum tadelt ihr rechte Rede? Wer ist unter euch, der sie strafen könnte?

Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

26 Gedenket ihr, Worte zu strafen? Aber eines Verzweifelten Rede ist für den Wind.

Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

27 Ihr fielet wohl über einen armen Waisen her und grübet eurem Nachbarn Gruben.

Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

28 Doch weil ihr habt angehoben, sehet auf mich, ob ich vor euch mit Lügen bestehen werde.

A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

29 Antwortet, was recht ist; meine Antwort wird noch recht bleiben.

Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

30 Ist denn auf meiner Zunge Unrecht, oder sollte mein Gaumen Böses nicht merken?

A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?