Job 3

1 Danach tat Job den Mund auf und fluchte seinem Schicksal.

Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

2 Und Job hob an und sprach:

Nebo mluvě Job, řekl:

3 "O wäre doch der Tag, da ich geboren, nie erschienen und jene Nacht entschwunden, da man den Knaben aufgenommen!

Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

4 Weh jenem Tage! Besser wäre er in Dunkelheit verblieben! Hätte doch der Höchste droben sich nie um ihn gekümmert und nie die Sonne ihm geleuchtet!

Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

5 Die schwarze Urnacht hätte ihn vernichten und Wolkendunkel auf ihm ruhen sollen! Hätte man ihn doch der Verdüsterung überlassen!"

Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

6 "Wenn nur ein Raub der Finsternis die Nacht geworden wäre! Und hätte niemals zu den Jahrestagen sie gezählt und niemals in der Monde Schar gegolten.

Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

7 Wenn jene Nacht nur unfruchtbar geblieben wäre, und wäre nie ein Jubellaut in ihr ertönt!

Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

8 Und die den Tag verfluchen, ach, hätten die doch sie verflucht und jene, die bereit, den Leviatan selbst zu reizen!

Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

9 Verlöschen hätten sollen ihre Morgensterne, sie hätte auf das Licht vergeblich warten müssen! Des Frührots Wimpern hätte sie nicht schauen dürfen!

Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

10 Denn hätte sie einst meines Lebens Tor verschlossen, dann hätte sie auch meinen Augen Leid erspart.

Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

11 Warum bin ich denn nicht im Mutterschoß gestorben, weswegen, kaum geboren, nicht verschieden?

Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

12 Warum denn nahm ein Schoß mich auf und Brüste, daß ich trinken mußte?

Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

13 Dann läge ich zu dieser Zeit und hätte Ruhe. Ich schliefe - wie wär mir so wohl! -

Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

14 bei Königen und Weltregenten, die Trümmerstätten wiederum sich aufgebaut,

S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

15 bei jenen goldberühmten Fürsten, die ihre Schatzhäuser mit Silber füllten!

Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

16 Dann wäre ich nicht mehr; ich gliche einer Fehlgeburt und jenen Kleinen, die das Licht nie schauten.

Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

17 Dort, wo die Sorgen den Geplagten schwinden, wo die durch Obermacht Geknechteten ausruhen,

Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

18 wo die Gefangenen sorglos gehen und keines Treibers Ruf mehr hören.

Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

19 Vornehm und Nieder ist dort gleich; frei von dem Herrn ist dort der Sklave.

Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

20 Warum nur schenkt man Elenden das Tageslicht und Herzbetrübten Leben,

Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

21 die ausschaun nach dem Tode, der nicht kommt, nach ihm sich sehnen mehr als nach Schätzen,

Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

22 die ob der Grabestür sich freuen, die jauchzen, wenn's zur Grube geht,

Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

23 - dem Manne, dessen Schicksal unbeachtet bleibt, vor dem sich Gott verborgen hält?

Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

24 An Brotes Stelle tritt bei mir das Seufzen; als Wasser strömt mir Klage zu.

Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

25 Und bange ich vor einem Ding, dann trifft es sicher mich, und was mich ängstigt, kommt zu mir.

To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

26 Ich darf nicht ruhen und nicht rasten, kaum aufatmen, und schon kommt neue Pein."

Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.