Psalms 137

1 By the waters of Babylon there we sat, and we wept at the thought of Zion.

Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

2 There on the poplars we hung our harps.

Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

3 For there our captors called for a song: our tormentors, rejoicing, saying: ‘Sing us one of the songs of Zion.’

A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

4 How can we sing the Lord’s song in the foreigner’s land?

Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

5 If I forget you, Jerusalem, may my right hand wither.

Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

6 May my tongue stick to the roof of my mouth, if I am unmindful of you, or don’t set Jerusalem above my chief joy.

Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

7 Remember the Edomites, Lord, the day of Jerusalem’s fall, when they said, ‘Lay her bare, lay her bare, right down to her very foundation.’

Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

8 Babylon, despoiler, happy are those who pay you back for all you have done to us.

Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

9 Happy are they who seize and dash your children against the rocks.

Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.