Jób 13

1 Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.

Eto, sve je to vidjelo oko moje, èulo uho moje, i razumjelo.

2 Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.

Što vi znate, znam i ja, nijesam gori od vas.

3 Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.

Ipak bih govorio sa svemoguæim, i rad sam s Bogom pravdati se.

4 Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.

Jer vi izmišljate laži, svi ste zaludni ljekari.

5 Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.

O da biste sasvijem muèali! bili biste mudri.

6 Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.

Èujte moj odgovor, i slušajte razloge usta mojih.

7 Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?

Treba li da govorite za Boga nepravdu ili prijevaru da govorite za nj?

8 Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?

Treba li da mu gledate ko je? treba li da se prepirete za Boga?

9 Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?

Hoæe li biti dobro kad vas stane ispitivati? hoæete li ga prevariti kao što se vara èovjek?

10 V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.

Zaista æe vas karati, ako tajno uzgledate ko je.

11 Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?

Velièanstvo njegovo neæe li vas uplašiti? i strah njegov neæe li vas popasti?

12 Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.

Spomeni su vaši kao pepeo, i vaše visine kao gomile blata.

13 Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.

Muèite i pustite me da ja govorim, pa neka me snaðe šta mu drago.

14 Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?

Zašto bih kidao meso svoje svojim zubima i dušu svoju metao u svoje ruke?

15 By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.

Gle, da me i ubije, opet æu se uzdati u nj, ali æu braniti putove svoje pred njim.

16 Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.

I on æe mi biti spasenje, jer licemjer neæe izaæi preda nj.

17 Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.

Slušajte dobro besjedu moju, i neka vam uðe u uši što æu iskazati.

18 Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.

Evo, spremio sam parbu svoju, znam da æu biti prav.

19 Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?

Ko æe se preti sa mnom? da sad umuknem, izdahnuo bih.

20 Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:

Samo dvoje nemoj mi uèiniti, pa se neæu kriti od lica tvojega.

21 Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.

Ukloni ruku svoju od mene, i strah tvoj da me ne straši.

22 Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.

Potom zovi me, i ja æu odgovarati; ili ja da govorim, a ti mi odgovaraj.

23 Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.

Koliko je bezakonja i grijeha mojih? pokaži mi prijestup moj i grijeh moj.

24 Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?

Zašto sakrivaš lice svoje i držiš me za neprijatelja svojega?

25 Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?

Hoæeš li skršiti list koji nosi vjetar, ili æeš goniti suhu slamku,

26 Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,

Kad mi pišeš grèine i daješ mi u našljedstvo grijehe mladosti moje,

27 A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;

I meæeš noge moje u klade, i paziš na sve staze moje i ideš za mnom ustopce?

28 Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.

A on se raspada kao trulina, kao haljina koju jede moljac.