Jób 41

1 Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho?

Vai tu levijatanu vari ķert ar makšķeri, jeb viņa mēli ar dziļi iemestu virvi?

2 Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho?

Vai tu viņam riņķi māki likt nāsīs un ar asmeni izdurt viņa žaunas?

3 Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně?

Vai tu domā, ka tas tevis daudz lūgsies un labus vārdus uz tevi runās?

4 Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného?

Vai viņš derēs derību ar tevi, ka tu viņu vari ņemt par mūžīgu vergu?

5 Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým?

Vai tu ar viņu varēsi spēlēties kā ar putniņu, jeb viņu saistīsi savām meitām?

6 Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce?

Vai zvejnieku biedrībā viņu pārdod, vai viņu izdala pircējiem?

7 Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?

Vai tu viņa ādu vari piedurt pilnu ar šķēpiem, jeb viņa galvu ar žebērkļiem?

8 Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji.

Kad tu savu roku viņam pieliksi, tad pieminēsi, kāds tas karš, un vairs to nedarīsi.

9 Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen?

Redzi, tāda cerība ir velti; jau viņu ieraugot krīt gar zemi.

10 Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

Neviens nav tik drošs, viņu kaitināt, - kas tad būtu, kas Man varētu celties pretim?

11 Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

Kas Man ko laba papriekš darījis, ka Man to bija atmaksāt? Kas ir apakš visām debesīm, tas Man pieder.

12 Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

Un lai vēl pieminu viņa locekļus, stiprumu un viņa vareno augumu.

13 Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?

Kas drīkstētu viņa bruņas atsegt, kas līst viņa zobu starpā?

14 Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.

Kas viņa vaiga žokļus var atplēst? Ap viņa zobiem ir briesmas.

15 Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.

Lepni ir viņa bruņu zvīņas, cieti kā ar zieģeli saspiesti kopā.

16 Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.

Viens tik tuvu pie otra, ka ne vējš netiek starpā.

17 Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.

Tie līp viens pie otra, un turas kopā, ka nešķiras.

18 Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.

Viņš šķauda ugunis, un viņa acis ir kā rīta blāzmas stari.

19 Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

No viņa mutes šaujās ugunis, degošas dzirksteles no tās izlec.

20 Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

No viņa nāsīm iziet dūmi kā no verdoša poda un katla.

21 Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

Viņa dvaša varētu iededzināt ogles, un liesmas iziet no viņa mutes.

22 V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.

Viņa kakls ir visai stiprs, un viņa priekšā lec bailes.

23 Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.

Viņa miesas locekļi kā sakalti, tie turas cieti kopā, ka nevar kustināt.

24 Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

Viņa sirds ir cieta kā akmens un cieta kā apakšējais dzirnu akmens.

25 Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.

Kad viņš ceļas, tad stiprie izbīstas, no bailēm tie paģībst.

26 Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.

Kad viņam cērt ar zobenu, tas nekož, nedz šķēps, ne bulta, ne žebērklis.

27 Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

Dzelzs priekš viņa kā salmi, un varš kā sapraulējis koks.

28 Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

Bulta viņu neaiztrieks; lingas akmeņi viņam ir kā pelus.

29 Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.

Lielas bozes viņam ir kā pelus, viņš smejas, kad šķēps svelpj.

30 Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.

Viņa pavēderē asi kasīkļi, un kā ar ecešām viņš brauc pa dubļiem.

31 Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.

Viņš dara, ka dziļumi verd kā pods, un sajauc jūru kā zalves virumu.

32 Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.

Kur viņš gājis ceļš spīd; tie ūdens viļņi ir kā sudraboti.

33 Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.

Virs zemes cits viņam nav līdzinājams, viņš tāds radīts, ka nebīstas.

34 Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.

Viss, kas ir augsts, viņam nav nekas; viņš visu lepno zvēru ķēniņš.