Jób 30

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Bet nu par mani smejas, kas jaunāki nekā es, kuru tēvus es nebūtu cienījis likt pie saviem lopu suņiem.

2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Viņu roku spēku kur es to liktu? viņu zaļums un krietnums bija pagalam.

3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

No trūkuma un bada izdēdējuši tie grauza noras, tumšās tuksneša un posta vietās.

4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

Tie nātres izplūca pa krūmiem un paegļu saknes tiem bija par barību.

5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

No ļaužu vidus tie tapa izdzīti un tiem uzkliedza kā zagļiem.

6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

Bailīgās gravās tiem bija jādzīvo, ir zemes un akmeņu caurumos.

7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Krūmos tie brēca, un dadžos tie gūlās,

8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

Nesaprašu un negoda ļaužu bērni, kas no zemes bija izdzīti!

9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

Bet nu es tiem esmu tapis par dziesmiņu un esmu tiem par pasaku.

10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Tie mani tura par negantību, atstājās tālu no manis un nekaunas man vaigā spļaudīt.

11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Jo Dievs manu dvēseli ir darījis gurdenu un mani apbēdinājis; tad tie vairs nevaldās manā priekšā.

12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Pa labo roku ceļas puikas un stumda manas kājas un taisa savu ceļu, mani samaitāt.

13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Tie salauž manu laipu, tie palīdz mani gāzt, paši būdami bez palīga.

14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Tie nāk kā caur platu plīsumu; ar lielu troksni tie plūst šurpu.

15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Briesmas man uzbrukušas, kā ar vētru aizdzīta mana godība, un kā mākonis nozudusi mana laime.

16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Tādēļ nu mana dvēsele nerimst iekš manis, un bēdu laiks mani aizgrābis.

17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

Naktī mani kauli top izurbti iekš manis, un kas mani grauž, nerimst.

18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Caur varenu spēku mans apģērbs pārvērties; tas mani žņaudz, kā apkakle.

19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Viņš mani iemetis dubļos, un es esmu tapis kā pīšļi un pelni.

20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Es Tevi piesaucu, bet Tu man neatbildi, es gaidu, bet Tu tik skaties.

21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Tu pret mani esi palicis briesmīgs, ar Savu vareno roku Tu man turies pretī.

22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Tu mani pacēli, kā vējš mani aiznes, un man izkūst visa laime.

23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Jo es zinu, ka Tu mani nodosi nāvē, kur visi dzīvie kopā aiziet mājot.

24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Tomēr, vai krītot neizstiepj roku, jeb vai bojā ejot nebrēc.

25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Vai es neraudāju par grūtdienīti vai mana dvēsele nenoskuma par apbēdināto?

26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

Bet kad es nu gaidīju labumu, tad nāca ļaunums; kad es cerēju uz gaišumu, tad nāca tumsība.

27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Manas iekšas verd un nemitās, bēdu dienas man uzgājušas.

28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Es esmu melns, bet ne no saules, es paceļos un kliedzu draudzes vidū.

29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Vilkiem esmu palicis par brāli un pūces bērniem par biedri.

30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Mana āda palikusi melna uz manis, un mani kauli ir izkaltuši no karstuma.

31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Tādēļ mana kokle ir tapusi par žēlabām un mana stabule par vaimanām.