Jób 14

1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

L'homme né de femme a la vie courte, et est rassasié de trouble.

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Comme une fleur, il éclot, et on le coupe; il fuit comme une ombre, et ne subsiste point.

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Et c'est sur cet être que tu ouvres les yeux, et c'est moi que tu conduis en justice avec toi!

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Qui peut tirer la pureté de la souillure? Personne.

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Si ses jours sont déterminés, si le nombre de ses mois est fixé par-devers toi, si tu lui as prescrit des limites qu'il ne passera pas,

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

Détourne tes regards de lui, et qu'il ait quelque repos, jusqu'à ce qu'il goûte, comme un mercenaire, la fin de sa journée.

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Car il y a de l'espérance pour l'arbre, si on l'a coupé; il reverdit encore, et il ne cesse pas d'avoir des rejetons;

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Si sa racine vieillit dans la terre, et si dans la poussière son tronc est mort,

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

Dès qu'il sent l'eau, il pousse de nouveau, et il produit des branches comme un jeune plant.

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Mais quand l'homme meurt, il reste gisant; quand l'homme a expiré, où est-il?

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Les eaux de la mer s'écoulent, le fleuve tarit et se dessèche,

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

Ainsi l'homme se couche, et il ne se relève point. Tant qu'il y aura des cieux, ils ne se réveilleront point, et on ne les fera pas sortir de leur sommeil.

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

Oh! si tu me cachais dans le Sépulcre, si tu me mettais à couvert, jusqu'à ce que ta colère fût passée! Si tu me donnais un terme, après lequel tu te souviendrais de moi (Sheol h7585)

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

(Si l'homme meurt, revivra-t-il? ), tout le temps de ma consigne, j'attendrais, jusqu'à ce que vînt mon remplacement!

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Tu appellerais, et je répondrais; tu désirerais de revoir l'ouvrage de tes mains.

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Mais, maintenant, tu comptes mes pas, et tu observes tous mes péchés.

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Ma transgression est scellée dans le sac, et tu as ajouté à mon iniquité.

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Mais la montagne s'éboule; le rocher est transporté hors de sa place;

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Les eaux minent les pierres; les inondations entraînent la poussière de la terre: ainsi fais-tu périr l'espérance du mortel.

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Tu ne cesses de l'assaillir, et il s'en va; tu changes son aspect, et tu le renvoies.

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Que ses fils soient honorés, il n'en saura rien; qu'ils soient méprisés, il ne le verra pas.

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

C'est sur lui seul que sa chair s'afflige, et sur lui que son âme gémit.