Jób 10
1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
Dodijao je duši mojoj život moj; pustiæu od sebe tužnjavu svoju, govoriæu u jadu duše svoje.
2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
Reæi æu Bogu: nemoj me osuditi; kaži mi zašto se preš sa mnom.
3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
Je li ti milo da èiniš silu, da odbacuješ djelo ruku svojih i savjet bezbožnièki obasjavaš?
4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
Jesu li u tebe oèi tjelesne? vidiš li kao što vidi èovjek?
5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
Jesu li dani tvoji kao dani èovjeèji, i godine tvoje kao vijek ljudski,
6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
Te istražuješ moje bezakonje i za grijeh moj razbiraš?
7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
Ti znaš da nijesam kriv, i nema nikoga ko bi izbavio iz tvoje ruke.
8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
Tvoje su me ruke stvorile i naèinile, i ti me otsvuda potireš.
9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
Opomeni se da si me kao od kala naèinio, i opet æeš me u prah obratiti.
10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
Nijesi li me kao mlijeko slio i kao sir usirio me?
11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
Navukao si na me kožu i meso, i kostima i žilama spleo si me.
12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
Životom i milošæu darivao si me; i staranje tvoje èuvalo je duh moj.
13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
I sakrio si to u srcu svojem; ali znam da je u tebe.
14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
Ako sam zgriješio, opazio si me, i nijesi me oprostio bezakonja mojega.
15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
Ako sam skrivio, teško meni! ako li sam prav, ne mogu podignuti glave, pun sramote i videæi muku svoju.
16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
I ako se podigne, goniš me kao lav, i opet èiniš èudesa na meni.
17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
Ponavljaš svjedoèanstva svoja protiv mene, i umnožavaš gnjev svoj na me; vojske jedna za drugom izlaze na me.
18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
Zašto si me izvadio iz utrobe? o da umrijeh! da me ni oko ne vidje!
19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
Bio bih kao da nigda nijesam bio; iz utrobe u grob bio bih odnesen.
20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
Nije li malo dana mojih? prestani dakle i okani me se da se malo oporavim,
21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
Prije nego otidem odakle se neæu vratiti, u zemlju tamnu i u sjen smrtni,
22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
U zemlju tamnu kao mrak i u sjen smrtni, gdje nema promjene i gdje je vidjelo kao tama.
